Jednota křesťanů - Římskokatolická farnost Velehrad

Nárožní kámen evropské jednoty nalézáme také zde na Velehradě. Nejen na Monte Cassino, odkud sv. Benedikt budoval Evropu latinskou. Také zde - na Velehradě, kde soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantskou. Ty dva obrovské vklady, obě tradice, byť jsou odlišné, patří k sobě. Společně tvoří křesťanskou Evropu - někdejší i současnou.
Příběh dvou bratří, Cyrila a Metoděje, je výrazným příkladem této jednoty. Svědectví, které přinesli našim předkům do slovanské země, je svědectvím nerozdělané církve - jedné, svaté, obecné a apoštolské. Oni, Řekové, hledali rovněž podporu a potvrzení své mise v Římě.
V naší době, v době rozdělení Evropy, v době rozdělení církve, znamená jejich svědectví výzvu k jednotě. Jsou nám společní a mají význam ekumenický.
Zde, na Velehradě, přijal tuto výzvu v naší době už velký olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých uinionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.

Jan Pavel II. (Z homilie na Velehradě 22.4.1990)

Jubilejní velehradský sjezd

První unionistický kongres se konal na Velehradě 25.-27. července, v roce 1907. Předsedal mu haličský a lvovský metropolita Andrej Šeptickij, který vynikl jako zastánce unionismu v celé Evropě. Sjezdu se účastnili Poláci, Rusíni, Rusi, Chorvati, Slovinci a Slováci. Bylo rozhodnuto konat kongresy každé dva roky.
Chceme-li se dobrat kořenů slovanského unionismu, musíme se vrátit až ke sv. Cyrilu a Metoději. Žili ještě před rozkolem církve, i když se už první známky rozdělení počaly projevovat. Tito velcí mužové správně vnímali jednotu církve se střediskem jednoty v Římě, ale také pluralitu, která patří ke katolicitě.
Hlubší pochopení významu sv. Cyrila a Metoděje pro dílo sjednocení se objevuje až v 19. století, i když by stály za zmínku i starší snahy. Mocným impulzem k reflexi se stala milénia: 863 - příchod věrozvěstů na Moravu; 869 - založení biskupství na Moravě a smrt sv. Cyrila; 885 - smrt sv. Metoděje.
Je třeba zmínit Petra Jakovleviče Čaadajeva v Rusku či Ivana Sergejeviče Gagarina v Paříži, který ovlivnil i největšího průkopníka ruského unionismu Vladimíra Sergejeviče Solovjova. Největším úspěchem Gagarinovým bylo vydání cyrilometodějské encykliky Lva XIII. Grande munus (r. 1880), kterou byl svátek sv. Cyrila a Metoděje rozšířen v celé církvi.
U Slovinců byl apoštolem ideje sjednocení mariborský biskup Antonín Slomšek, dnes blahoslavený. U Chorvatů tyto myšlenky šířil velký biskup Josef Jiří Strossmayer.
Na Moravě profesor František Sušil vychoval celou řadu cyrilometodějských knězi. Už on poukazoval na Velehrad jako na středisko cyrilometodějské úcty a sjednocovacích snah. Jeho duchovní žák Antonín Cyril Stojan, pozdější arcibiskup olomoucký, žil ze síly velehradského odkazu. Získal a obnovil zrušený cisterciácký klášter. Založil všeslovanský spolek Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou bl. Panny Marie, se sídlem na Velehradě.
Tím získal širokou základnu, řadu schopných spolupracovníků a rozvětvenou organizaci. Každoroční bohoslovecké sjezdy, mu daly příležitost, aby vychovával a vedl kněžský dorost v duchu cyrilometodějské myšlenky, se stálým zřetelem k vytouženému sjednocení ve víře. Myšlenkou sjednocení se zabývali i v různých řeholních řádech, ale práce byla roztříštěná. Proto přišel Stojan s ideou unionistických kongresů na Velehradě.
Velehradské sjezdy nevedly explicitně ke sjednocení, jak říká prof. Vojtěch Tkadlčík, ale uvedly do pohybu velké hnutí, jehož dynamika ovlivnila celou církev. Staly se mohutným hlasem víry a naděje. Oživily rozvaděným křesťanům stálé Boží naléhání ke smíření, že Kristův příslib jednoho ovčína a jednoho pastýře je reálný. Sjednocení je možné, neboť z Boha jednota vychází. Nežádá se od nás úspěch, ale modlitba, snaha, opravdové úsilí. A sjednocení provede sám Pán, až přijde čas. Tak prožíval dynamiku sjednocování arcibiskup Stojan - nikdy neztrácel naději. Začal pracovat pro sjednocení v době, kdy to mnozí pokládali za utopii.
Unionismus byl v dějinách někdy spojován s vedlejšími cíli národnostními a politickými. Těchto omylů se velehradské sjezdy uchránily. Vždy stavěly na první místo cíle teologické, s dopadem na život církve. Formulovaly obecné zásady, na nichž budovaly koncepci jednoty církve a jejího obnovení. Ukazovaly směr dalšího teologického vývoje, který se projevil naplno až na Druhém vatikánském koncilu. Byly to zvláště zásady: rovnost obou stran, otevřenost teologického bádání, aktivní podíl laiků na spolupráci a na odpovědnosti za osudy křesťanstva, uznání viny za rozkol na obou stranách, tedy i na straně katolické, a přiznání ekleziálních hodnot pravoslavné církvi. Největší význam měla metoda sjezdů: metoda dialogu.
Na odborné oficiální rovině dialog mezi církvemi přirozeně pulsuje. Mnoho znamenají pro praktický ekumenismus duchovní hnutí katolická i protestantská. Zdá se však, že mezi věřícími je tato živoucí báze málo vědomá a modlitby za jednotu bývají záležitostí jen lednového týdne. Jistě je úkolem knězi a aktivních laiků probouzet vědomí, že rozdělení církve není podle Boží vůle, ale je plodem lidských chyb a v nás všech musí být kříšena touha po obnovení jednoty, aby svět mohl uvěřit. Zvláště dnešní doba, kdy v Evropě věřících křesťanů ubývá, vyzývá, k odstranění této překážky pro uvěření mnohých.
Jubilejní velehradský sjezd připomíná významnou událost v dějinách, ale také dává příležitost k osobnímu setkání a dialogu, k další práci. Unionismus přerostl v širší ekumenismus, kde vede hlavní iniciativu Svatý stolec. My bychom rádi jeho iniciativu podpořili a probudili živější zájem věřících. Avšak dnešní Evropa, která se potýká s novými, velmi závažnými problémy, je pro nás výzvou ke společné práci na evangelizaci a šíření křesťanských hodnot. Kéž by se podařilo probudit široké hnutí křesťanů pro evangelizaci Evropy v duchu velkých věrozvěstů Cyrila a Metoda, jako v 19. století hnutí unionistické. I dnes je mnoho skvělých evangelizačních aktivit, třebaže leckdy roztříštěných, a my bychom mohli pomoci k jejich zapojení do společného díla.

Jan Graubner, arcibiskup olomoucký
(Převzato z: K hlubší solidaritě mezi křesťany v Evropě - Refugium)

Velehrad a znovuobnovená velehradská tradice - jubilejní oslava 100. výročí Prvního unionistického kongresu

Církev, v síle vlastní tradice může opouštět schémata minulosti, která se ukázala neživotná, jedná svobodně a v síle Ducha podle toho, co je pro ni nejvíce přirozené a co je lepší pro rozvoj jejího poslání. Obnova tradice - i tradice velehradské - souvisí s reflexí a interpretací dějinných i současných zkušeností, abychom poznali k čemu jsou církve povolány spolupracovat. A tak pokud se v každé době dějin spásy rostoucí život prosadí, stává se součástí tradice - toho nejkvalitnějšího, co církev garantuje. Jan Pavel II. před modlitbou Anděl Páně na Velehradě, dne 22.4. 1990, na toto téma řekl: „Pastýři mají odpovědnost i charisma bdít nad ubíhajícím časem, aby zkoumali jeho znamení a nacházeli v něm vhodnou orientaci, kterým směrem se ubírat. Jako pokorní služebníci Boha pravdy, který je Pánem dějin, chceme nabídnout své oči k vidění, své uši k naslouchání a své srdce k tomu, abychom s láskou přijali úradek, který nám Boží prozřetelnost ve své moudrosti zjevuje."
Velehradská tradice je spojena s obnovou baziliky jako Božího chrámu a se snahami o sjednocení latinské církve a církví východní (byzantsko-slovanské) tradice. Když byl zrušen roce 1784 cisterciácký klášter císařem Josefem II., jubilejní cyrilometodějské oslavy v roce 1863,1869 a 1885 probudily o Velehrad zájem, směřující k obnově velehradské baziliky. Je zásluhou Antonína Cyrila Stojana, že toto vzepětí kreativních sil usměrnil náboženskou bází obnovy: pastorační péči a vytrvalou angažovanost organizačně-kulturní.
Podněty pro své obnovné snahy hledali zakladatelé Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou blahoslavené Panny Marie (1891) v katolické církvi v Rakousku (za předlohu si vzali jezuitský Stimmen aus Maria-Lach, založený v roce 1871) a tvůrci slavné Akademie velehradské (1910) ji našli v Görresově společností v Německu. Stojanová základní intuice dostávala postupně formu programu, který směřoval k oživení křesťanství a z toho vyrůstající touhy po sjednocení, k pastoračním aktivitám, k vnitřní misi a péči o krajany v zahraničí - tak vidí Stojan světový úkol českého národa, pojatý zcela jinak, a snad i záměrně nemasarykovsky. Velehradská tradice se nestala pramenem nacionalistických interpretací, kulturní panslavistické výlučnosti nebo legitimity státních útvarů. Nezištná pomoc křesťanům v nejchudších oblastech v dosahu Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje, pomoc určená chudým farnostem a bohoslovcům, jak katolickým tak pravoslavným, přivedla v první fázi rozvoje velehradské činnosti k důvěrné znalosti života lidí a k osobním setkáním. Z nich pak vyrůstala ostatní činnost, jak vědecká, tak organizační (Družstvo Velehrad).
Z této, na vnitřní misii založené, činnosti vyrostla nadšená hrstka knězi (organizovaná především ve sdružení s názvem Apoštolát jednoty). Prvním unionistickým kongresem na Velehradě (2S.-27. července 1907) vstoupila na mezinárodní pole s ambicí poskytnout zástupcům pravoslavného Východu příležitost seznámit se s katolickým Západem a s nestranným studiem sporných otázek. Tyto dvě cesty měly napomoci k překonání rozdělení církví. V letech 1907-1936 bylo na Velehradě uspořádáno celkem sedm teologických kongresů: tři před První světovou válkou (1907, 1909, 1911) a čtyři poválečné (1924,1927, 1932,1936). Plánovaný osmý kongres k 500. výročí Florentského koncilu se pro válečné události roku 1939 uskutečnit nemohl. Po Druhé světové válce se uskutečnily v roce 1946 a 1947 na Velehradě dvě menší schůzky unionistických pracovníků, které můžeme z oprávněných důvodů považovat za pokračovatele kongresů předválečných. Po znemožnění jakékoliv svobodné činnosti církve, zásluhou prof. Františka Dveřníka a opata benediktinského kláštera sv. Prokopa v Lisle (USA), se přece jen uskutečnily další tři pokračování unionistických kongresů (1956, 1957, 1959).
Přípravné práce k oslavě 100. výročí Prvního unionistického kongresu na Velehradě (v roce 1907) začaly z podnětu Jeho Blaženosti kardinála Lubomyra Husara, předsedy Synody biskupů Ukrajinské řecko-katolické církve. Profesor Mons. Ivan Dacko, prezident Institutu ekumenických studit Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově, a jeho ředitel Dr. Antoine Arjakovsky, Ph.D., přijeli 30. listopadu 2005 do Olomouce na jednání s Mons. Janem Graubnerem, olomouckým arcibiskupem, při kterém předestřeli první nárys oslav tohoto významného jubilea. Základní myšlenka byla jednoduchá: Jako se v roce 1907 sešli na pozvání Mons. Antonína Cyrila Stojana (1851-1923), pozdějšího moravského metropolity, a Ivovského metropolity Andreje Šeptického (1865-1944) nadšenci pro znovuobnovení jednoty křesťanů, aby v přátelském duchu společně hovořili o situaci rozdělení křesťanů v kontextu změn kulturního prostředí Evropy, obdobně chtějí pozvat k takovému rozhovoru jejich dnešní pokračovatelé a dědici - Jeho Blaženost kardinál Lubomyr Husar a J. E. Mons. Jan Graubner. Po jednáních ve Lvově a v Římě s biskupy Ukrajinské řecko-katolické církve, po konzultacích na půdě České biskupské konference, s předsedou Konferencí biskupů Slovenska J. E. Mons. Františkem Tondrou, s biskupem bánskobystrickým J. E. Mons. Rudolfem Balážem, byly výsledky práce přípravné komise za pomoci prof. Marka Rupnika SJ, ředitele Centra Aletti v Římě, prezentovány na setkání s Permanentním synodem Ukrajinské řecko-katolické církve, na zasedání v Římě, dne 1. července 2006. Laskavě celou snahu přípravného výboru přijala i příslušná autorita pravoslavné církve, Jeho Vysokopřeosvícenost ThDr. Simeon, biskup olomoucko-brněnský, i mnoho našich přátel v Pánu v ekumené.

V přípravných pracích panovala shoda v tom, že Jubilejní velehradský kongres je událostí Kristovy církve a živých místních církví: řeckokatolíci a katolíci latinského obřadu chtějí zde společně vyjádřit své stanovisko k otázce jednoty mezi křesťany (ekumenismus), ke spolupráci mezi křesťany a své angažmá pro Evropu v duchu učení Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Dále se má Kongres stát liturgickým slavením živého dědictví východního křesťanství střední a východní Evropy. Východní křesťanství má v katolické církvi své pevné místo, Kongres je z tohoto hlediska i místem bratrského přijetí východního křesťanství v latinské církvi na rovině existujících živých vztahů mezi křesťany.
Poněvadž témata zde pojednávaná - očištění paměti a vize spolupráce při budování Evropy - jsou společná všem křesťanům, s velkou láskou chceme uvítat na Kongresu i hosty ostatních církví, včetně přednášejících. Jedná se nám o vystoupení živá, s církevním duchem, prorocká. Nejedná se o univerzitní přednášku nebo vystoupení na konferenci, přednášející mají inspirovat a podnítit tvořivost, načrtnout cestu. Vystoupení hlavních referentů jsou doprovázena dvěma nebo třemi kratšími odpoledními vystoupeními, zaměřenými zvláště k církevní praxi. Osu činnosti Kongresu tvoří práce v jazykových skupinách, v nichž pod vedením moderátora jde o nastolení skutečné spirituální dynamiky, která je typická pro synodální způsob komunikace v církvi. Nechceme zde zůstat u naříkání nebo při pouhém výčtu konfliktů a příčin mentálních bloků, ale rádi bychom podnítili duchovní směřování rozhovoru, aby vyniklo umění spojovat v jednotu protiklady a stimulovat tvořivost církví. Vše zmíněné vyvrcholí velkou liturgickou slavností v neděli 1. července 2007 ve velehradské bazilice Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje.
„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (Jan 8,33). Při přípravě Kongresu nás zvláště silné provázela slova kardinála Lubomyra Husara, jehož idea se stala pro nás všechny zásadní: „Osvobozeni od strachu! Abychom následovali Boží vůli dnes, musí nás Bůh osvobodit, musíme být lidmi svobodnými a nemít strach, protože kde je strach, je také trýznivé, znesvobodňující vnitřní rozpoložení, zabraňující křesťanskému nasazení a není možná dokonalá láska a služba."

Pavel Ambros SJ, sekretář Kongresu
(Převzato z: K hlubší solidaritě mezi křesťany v Evropě - Refugium)