Encyklika

SLAVORUM APOSTOLI

papeže Jana Pavla II.

biskupům, kněžím, řeholním společenstvím a všem věřícím

na připomínku evangelizačního díla svatého Cyrila a Metoděje před 1100 lety.

I. ÚVOD

1. SLOVANŠTÍ APOŠTOLOVÉ svatý Cyril a Metoděj, zůstanou navždy v paměti církve spolu se svým obrovským evangelizačním dílem, které vykonali. Můžeme dokonce říci, že se jejich památka v našich dnech stala obzvláště živou a aktuální. Vzhledem k úctě a vděčnosti, které se svatí bratři ze Soluně (starověká Thessaloniké) po staletí těší především u slovanských národů, a s vědomím jejich neocenitelného přínosu pro zvěstování víry mezi slovanskými národy a současně pro smíření, přátelské soužití, lidský vývoj a úctu před vnitřní důstojností každého národa, prohlásil jsem apoštolským listem Egregiae virtutis z 31. prosince 1980 svatého Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy. Tímto způsobem pokračuji v linii vyznačené mými předchůdci, zejména Lvem XIII., který před více než sto lety, 30. září 1880, encyklikou Grande munus rozšířil kult obou světců na celou církev (1) a Pavlem VI., který apoštolským listem Pacis nuntius z 24. října 1964 prohlásil svatého Benedikta za patrona Evropy.

2. Dokument vydaný před pěti lety měl znovu oživit tyto slavnostní akty církve a chtěl obrátit pozornost křesťanů a všech lidí dobré vůle, kterým leží na srdci blaho, svornost a jednota Evropy, na to, jak živé a aktuální jsou vynikající postavy Benedikta, Cyrila a Metoděje jako konkrétní vzory a duchovní opory pro křesťany naší doby a zvláště pro národy evropského kontinentu, které již odedávna, především díky modlitbě a působení těchto světců, vědomě a samostatně zapustily kořeny v církvi a křesťanské tradici.

Uveřejnění mého citovaného apoštolského listu z roku 1980, vedeného pevnou nadějí na postupné překonání všeho, co v Evropě a ve světě rozděluje církve, státy a národy, souvisí se třemi okolnostmi, na které se zaměřila má modlitba a uvažování. Prvním podnětem bylo 1100. výročí papežského listu Industriae tuae, kterým papež Taň VIII. v roce 880 schválil užívání slovanského jazyka v liturgii přeložené svatými bratry. Druhým bylo sté výročí zmíněné encykliky Grande munus a třetím právě v roce 1980 šťastně započatý a slibný teologický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví na ostrově Patmos.

3. V tomto dokumentu bych se rád odvolal zejména na encykliku, kterou chtěl papež Lev XIII. církvi a světu znovu připomenout apoštolské zásluhy obou bratří: nejen Metoděje, který podle tradice zemřel na Velehradě na Velké Moravě, ale také Cyrila, kterého od bratra odloučila smrt již v roce 869 v Římě, ve městě, které přijalo jeho ostatky a ještě dnes je se zbožnou úctou uchovává ve starobylé bazilice svatého Klimenta.

Na památku svatého života a apoštolských zásluh obou soluňských bratří ustanovil papež Lev XIII. jejich liturgický svátek na 7. července. Po II. vatikánském koncilu byl svátek v rámci liturgické reformy přeložen na 14. února, datum, které je z historického hlediska udáváno za Cyrilovo „zrození“ pro nebe.

Po více než stu letech od uveřejnění encykliky Lva XIII. nás nové okolnosti, do kterých připadlo 1100. výročí blažené smrti svatého Metoděje, podnítily k tomu, abychom tuto památku, kterou církev uchovává jako důležitou událost, vyjádřili novým způsobem. K tomu se zvláštním způsobem cítí zavázán první papež povolaný na stolec svatého Petra z Polska a tím ze středu slovanských národů.

Události posledního století a především posledních desetiletí přispěly k tomu, že se v církvi v souvislosti s náboženskou úctou probudil také nový dějinně-kulturní zájem o oba svaté bratry; ve světle situací a zkušeností naší epochy bylo ještě lépe pochopeno jejich zvláštní charisma. K tomu přispělo mnoho událostí, které patří jako pravá znamení doby k dějinám 20. století, a především to důležité, co se v životě církve uskutečnilo II. vatikánským koncilem. Ve světle učitelského a pastýřského zaměření koncilu můžeme tyto dva světce, od kterých nás teď dělí více než jedenáct století, vidět novým, zralejším a hlubším způsobem a z jejich života a apoštolského působení vyčíst poselství, které v nich uložila moudrost božské Prozřetelnosti, aby se v naší době ukázalo v nové plnosti a přineslo nové plody.

II. ŽIVOTOPISNÉ ÚDAJE

4. Podle příkladu encykliky Grande munus bych rád připomněl život svatého Metoděje v roce, kdy si připomínáme 1100. výročí jeho smrti, aniž bych chtěl pominout s ním tak těsně spojenou životní cestu jeho bratra, svatého Cyrila. Ovšem jen v obrysech, přesnější zjištění a diskuse o jednotlivostech zůstává úkolem historického bádání.

Město, ve kterém se oba svatí bratři narodili, je dnešní Saloniki; v 9. století to bylo důležité centrum hospodářského a politického života Byzantské říše a zaujímalo významné místo v duchovním a sociálním dění této balkánské oblasti. Protože leželo na hranicích se slovanskými zeměmi, mělo jistě také slovanský název: Soluň.

Metoděj byl starší bratr a pravděpodobně dostal křestní jméno Michael. Narodil se mezi rokem 815 až 820. Mladší Konstantin, později více známý pod řádovým jménem Cyril, přišel na svět roku 827 nebo 828. Otec byl vyšší úředník císařské správy. Společenské postavení rodiny otevíralo oběma bratřím podobnou dráhu, jakou také Metoděj později skutečně nastoupil a dosáhl hodnosti archónta neboli prefekta v jedné z pohraničních provincií, kde žilo mnoho Slovanů. Ale již v roce 840 tuto dráhu přerušil, aby se uchýlil do jednoho z klášterů na úpatí Olympu v Bithynii, známého tehdy pod jménem Svatá hora.

Jeho bratr Cyril studoval s vynikajícím úspěchem v Byzanci, kde přijal svěcení poté, co rozhodně odmítl skvělou politickou kariéru. Pro jeho vynikající nadání a znalosti v kulturní a náboženské oblasti mu byly již v mladém věku svěřeny náročné církevní úkoly, jako funkce bibliotékáře archivu slavného chrámu svaté Sofie v Cařihradě a současně vážený úřad sekretáře cařihradského patriarchy. Velmi brzy se však rozhodl tyto úkoly opustit, aby se oproštěn od jakéhokoliv usilování o pocty věnoval studiu a kontemplativnímu životu. Proto se tajně uchýlil do kláštera na břehu Černého moře. Když byl po šesti měsících vypátrán, dal se přesvědčit, aby převzal vyučování filozofie na vysoké škole v Cařihradě; díky vynikajícím znalostem si tu vysloužil titul Filozof, pod kterým je známý dodnes. Později byl císařem a patriarchou vyslán k Saracénům. Po skončení tohoto úkolu se stáhl z veřejného života do ústraní, aby se připojil ke svému staršímu bratru Metodějovi a sdílel s ním mnišský život. Spolu s Metodějem byl však znovu povolán jako náboženský a kulturní expert do byzantské delegace, která měla jít k Chazarům. Během pobytu na Krymu u Chersonu podle svého domnění objevili kostel, ve kterém byl kdysi pohřben svatý Kliment, římský papež a mučedník, který byl svého času poslán do této vzdálené končiny do exilu. Vyzvedli jeho ostatky a vzali je s sebou (srov. Vita Const. VIII, 16-18). Ostatky pak doprovázely oba svaté bratry na následující misijní cestě na Západ až do chvíle, kdy je mohli slavnostně přenést do Říma a předat papeži Hadriánu II.

5. Událost, která měla rozhodujícím způsobem určit další běh jejich života, byla prosba knížete, Rastislava z Velké Moravy k císaři Michaelu III., aby jeho národům poslal „biskupa a učitele ... který by byl schopen vyložit jim pravou křesťanskou víru v jejich vlastní řeči“ (srov. Vita Const. XIV, 2-4).

Pro tento účel byli vybráni svatý Cyril a Metoděj. Ochotně úkol přijali, vydali se na cestu a pravděpodobně už v roce 863 dorazili na Velkou Moravu, která tehdy byla státem různých slovanských národů střední Evropy, kde se protínaly vlivy Východu a Západu. Mezi těmito národy zahájili misii, které oba věnovali celý zbytek svého života na cestách, se strádáním, utrpením, nepřátelským smýšlením a pronásledováním, které Metoděje dokonce přivedlo do krutého vězení. To všechno snášeli se silnou vírou a neochvějnou nadějí v Boha. Na svěřený úkol se skutečně dobře připravili: měli u sebe potřebné texty Písma svatého pro slavení svaté liturgie, které připravili a přeložili do staroslověnského jazyka a sepsali v nově abecedě, vypracované Konstantinem Filozofem a dokonale přizpůsobené hláskám této řeči. Misionářské působení obou bratří mělo pozoruhodný úspěch, i když také pochopitelně přinášelo těžkosti, které novým misionářům působila předchozí počáteční christianizace vycházející ze sousedních místních latinských církví.

Přibližně o tři roky později přerušili cestu do Říma v Panonii, kde je přátelsky přijal slovanský kníže Kocel, který uprchl z politického a náboženského centra Nitry. Po několika měsících odtud pokračovali v cestě do Říma spolu se svými žáky, pro které chtěli získat svatá svěcení. Jeli přes Benátky, kde se konala veřejná disputace o nových zásadách jejich misie. V Římě je vlídně přijal papež Hadrián II., který mezitím vystřídal Mikuláše I. Schválil slovanské liturgické knihy a nechal je slavnostně položit na oltář kostela Santa Maria ad Praesepe, zvaného dnes Santa Maria Maggiore. Nařídil také, aby bylo uděleno kněžské svěcení jejich žákům. Tento úsek jejich dosavadního snažení skončil nanejvýš příznivě. Dále už musel Metoděj pokračovat sám, protože jeho vážně nemocný mladší bratr sotva stačil složit řádové sliby a obléci řádové roucho. Krátce na to 14. února 869 v Římě zemřel.

6. Svatý Metoděj zůstal věrný slovům, která mu řekl svatý Cyril na smrtelné posteli: „Hleď, bratře, sdíleli jsme stejný osud a zarývali pluh do stejné brázdy; nyní já klesám na poli na konci svých dní. Vím, že velmi miluješ svou Svatou horu, ale nevzdávej kvůli Hoře svou činnost v učení víry. Kde také by ses mohl opravdu lépe spasit?“ (Vita Meth. VI, 2-3).

Po vysvěcení na biskupa pro území starověké diecéze Panonie a po jmenování papežským legátem „ad gentes“ (pro slovanské národy) převzal jako církevní sídlo obnovené biskupství Sirmium. Metodějovo apoštolské působení však bylo přerušeno kvůli obtížím politicko-náboženského rázu a vyvrcholilo jeho dvouletým vězněním s obžalobou, že se vměšuje do cizí biskupské jurisdikce. Teprve po osobní intervenci papeže Jana VIII. byl zase propuštěn. I nový panovník Velké Moravy, kníže Svatopluk, se nakonec postavil odmítavě vůči Jeho činnosti, byl proti slovanské liturgii a šířil v Římě pochybnosti o pravověrnosti nového arcibiskupa. V roce 880 byl Metoděj povolán ad limina apostolorum, aby tam ještě jednou celou záležitost osobně přednesl papeži Janu VIII. Když byl Římem zproštěn obžaloby, dosáhl od papeže vydání buly Industriae tuae, která alespoň v jádru obnovila privilegia, která jeho předchůdce Hadrián II. přiznal liturgii v slovanském jazyce.

Když se Metoděj v roce 881 nebo 882 odebral do Cařihradu, obdržel podobné uznání naprosté zákonnosti a pravověrnosti také od byzantského cigáře a patriarchy Fótia, který byl tehdy ještě v plném církevním společenství s Římem. Poslední roky svého života věnoval především dalším překladům Písma a liturgických knih, patristických děl a také sbírky byzantského církevního a civilního práva, zvaného Nomokánon. Ze starosti o pokračování započatého díla určil za svého nástupce svého žáka Gorazda. Metoděj zemřel 6. dubna 885 ve službě církvi mezi slovanskými národy.

7. Prozíravé působení, hluboká a pravověrná teologie, vyrovnanost a věrnost, apoštolská horlivost a neohrožená velkomyslnost mu získaly uznání a důvěru římských papežů, cařihradských patriarchů, byzantských císařů a různých knížat nových slovanských národů. Proto se Metoděj stal vůdcem a zákonným vrchním pastýřem církve, která tehdy zapustila kořeny u těchto národů; spolu se svým bratrem Konstantinem je uctíván jako věrozvěst a jako učitel „ze strany Boha a svatého apoštola Petra“ (Vita Meth. VIII, 1-2), jako základ plné jednoty mezi nově založenými a staršími církvemi.

Proto „muži a ženy, malí a velcí, bohatí a chudí, svobodní a otroci, vdovy a sirotci, cizí a domácí, zdraví a nemocní“ tvořili zástup, který s pláčem a zpěvem doprovázel k místu posledního odpočinku svého dobrého mistra a pastýře, který „se stal všem vším, aby zachránil všechny“ (Vita Meth. XVII, 13).

Po Metodějově smrti se však bohužel dílo svatých bratří dostalo do těžké krize a pronásledování jeho učedníků se vyhrotilo do té míry, že byli donuceni opustit své misijní pole. Přesto však jejich evangelijní setba nepřestala přinášet dobré plody a jejich pastýřský postoj, zaměřený na přinášení zjevené pravdy novým národům - a to s úctou k jejich kulturnímu svérázu - zůstává živým modelem pro církev a pro misionáře všech dob.

III. HLASATELÉ EVANGELIA

8. I když byli svou kulturou Byzantinci, uměli se bratři Cyril a Metoděj v pravém slova smyslu stát apoštoly Slovanů. Odloučení od vlasti, které Bůh někdy vyžaduje od vyvolených lidí, vždycky znamená, přijmeme-li je ve světle víry a jejího zaslíbení, tajemný a plodný předpoklad pro vývoj a růst Božího lidu na zemi. Pán řekl Abrahámovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ (Gen 12,1).

Během noční vize, kterou měl svatý Pavel v Troadě v Malé Asii, se mu zjevil Makedonec, tedy obyvatel evropského kontinentu a velmi ho prosil, aby přišel do jeho země a tam zvěstoval slovo Boží: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ (Sk 16,9).

Božská Prozřetelnost, pro oba svaté bratry představovaná hlasem a autoritou byzantského císaře a patriarchy cařihradské církve, se na ně obrátila s podobnou výzvou, když od nich žádala, aby šli na misii ke Slovanům. Takové poslání pro ně znamenalo nejen opustit čestné postavení, ale také vzdát se kontemplativního života; znamenalo to odejít z okruhu Byzantské říše a vzít na sebe dlouhé putování ve službě evangelia mezi národy, které byly v mnohém ohledu daleko vzdáleny civilizace spočívající na rozvinuté státní organizaci a zjemnělé kultuře Byzance, zcela proniknuté křesťanskými principy. S podobným požadavkem se na Metoděje třikrát obrátil papež v Římě, když ho vyslal jako biskupa ke Slovanům Velké Moravy, do církevní oblasti staré diecéze v Panonii.

9. Slovanský životopis (Vita) svatého Metoděje zaznamenal prosbu knížete Rastislava císaři Michaelu III. takto: „Přišlo k nám mnoho učitelů křesťanství, z Itálie, Řecka a Německa, kteří nás různým způsobem vyučují. Ale my Slované … nemáme nikoho, kdo by nás uvedl do pravdy a vyučil nás v ní srozumitelným způsobem“ (Vita Meth. V,2). Tehdy bylí Konstantin a Metoděj vyzváni, aby se vydali na cestu. Jejich hluboce křesťanská odpověď, kterou při této a ostatních podobných příležitostech dali, je podivuhodně vyjádřena v Konstantinových slovech císaři: „Přes svou únavu a chatrné zdraví jdu s radostí do této země“ (Vita Const. XIV,9), „s radostí se vydávám na cestu kvůli křesťanské víře“ (tamtéž VI,7).

Ryzost a síla jejich misionářského úkolu pramenila z hlubin tajemství vykoupení a jejich evangelizace mezi slovanskými národy měla tvořit důležitou část poslání, které Spasitel uložil celé církvi až do konce času. V jejich působení se vyplnila - v určité době a v konkrétních okolnostech - slova Kristova, který v moci svého kříže a zmrtvýchvstání nařídil apoštolům: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15); „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“ (Mt 28,19). Tímto jednáním následovali tito misionáři a učitelé slovanských národů apoštolský ideál svatého Pavla: „Vy všichni jste skrze víru přece syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3,26-28).

Kromě velké úcty k lidem a nesobecké péče o jejich blaho měli oba svatí bratři i velkou dávku energie, rozvážnosti, horlivosti a lásky, které jsou nezbytné k tomu, aby se lidem mohlo přinášet světlo víry a ukazovat jim opravdové dobro s nabídkou konkrétní pomoci a aby k němu také dospěli. Proto usilovali o to, aby se ve všem podobali těm, kterým přinášeli evangelium; chtěli se stát částí těchto národů a ve všem sdílet jejich osud.

10. Právě z toho důvodu jim připadalo přirozené zaujmout jasné stanovisko ve všech konfliktech, které tehdy otřásaly slovanskými pospolitostmi na jejich cestě ke státní organizaci; brali přitom za vlastní těžkosti a problémy, kterým se nemohly vyhnout národy hájící svou identitu pod vojenským a kulturním tlakem nové římsko-germánské říše a pokoušející se odmítat životní formy, které se jim zdály cizí. Ve stejné době začaly také dalekosáhlé neshody, které se měly naneštěstí ještě přiostřovat, mezi východním a západním křesťanstvem, do kterých se oba svatí misionáři cítili osobně zapleteni; uměli si však také vždycky zachovat bezúhonnou pravověrnost a přesvědčivý ohled na dědictví tradice i na nové životní okolnosti národů obrácených ke křesťanství. Protiklady se často ukazovaly v celé své dvojznačnosti a bolestné složitosti, ale Konstantin a Metoděj se nepokoušeli utíkat před zkouškami. Nepochopení, nepokrytá zlá vůle, pro svatého Metoděje dokonce vězeňská pouta, která přijal z lásky ke Kristu, nemohly jednoho ani druhého odvrátit od jejich rozhodného úmyslu prospívat a sloužit blahu slovanských národů. To byla cena, kterou museli zaplatit za šíření evangelia, za misijní dílo, za odvážné hledání nových forem života a působivé cesty, aby právě se tvořící slovanské národy mohly dospět k radostnému poselství.

S výhledem na evangelizaci - jak říkají jejich životopisy - obrátili svatí bratři pozornost k obtížnému úkolu přeložit texty Písma, které znali v řečtině, do jazyka slovanského kmene, který pronikl až k hranicím jejich země a jejich rodného města. Pro toto obtížné a jedinečné dílo využili své znalosti řeckého jazyka a kultury a stanovili si za úkol porozumět a proniknout do jazyka, zvyků a tradic slovanských národů a věrně interpretovat lidské hodnoty a snahy v nich obsažené a vyjádřené.

11. Aby mohli pravdy víry přeložit do nového jazyka, museli se seznámit s duchovním světem těch, kterým chtěli zvěstovat slovo Boží v představách a pojmech jim vlastních. Správně naroubovat výrazy bible a pojmy řecké teologie do kontextu úplně odlišných dějinných zkušeností a myšlení, pokládali za nezbytný předpoklad pro úspěch svého misijního působení. Šlo o novou katechetickou metodu. Pro obhájení jejího oprávnění a demonstrování její ceny neváhal svatý Metoděj, zpočátku se svým bratrem a později i sám, ochotně přijmout pozvání do Říma, které obdržel v roce 867 od papeže Mikuláše I. a v roce 879 od papeže Jana VIII.; ti chtěli konfrontovat učení bratří na Velké Moravě s učením svatých apoštolů Petra a Pavla, které oni spolu se slavným pomníkem svých ostatků zanechali prvnímu biskupskému sídlu církve.

Nejdříve se Konstantin a jeho spolupracovníci snažili o vytvoření nové abecedy, aby pravdy, které chtěli zvěstovat a vysvětlovat, mohly být sepsané ve slovanském jazyku a tak byly pro adresáty plně srozumitelné a osvojitelné. Bylo to úsilí hodné misionářského ducha, naučit se jazyku a mentalitě nových národů, aby jim mohli přinést víru a stejně příkladné bylo i rozhodnutí, osvojit si tuto mentalitu a převzít všechny požadavky a očekávání slovanských národů. Šlechetné rozhodnutí ztotožnit se s jejich životem a tradicemi, očištěnými a osvícenými Zjevením, činí z Cyrila a Metoděje opravdové vzory pro všechny misionáře, kteří v různých dobách přijali výzvu svatého Pavla stát se všem vším, aby byli všichni spaseni a především pro ty misionáře, kteří od starověku až po novověk - od Evropy po Asii a dnes ve všech kontinentech - pracovali na překladech bible a liturgických textů do živých jazyků různých národů, aby v nich dali zaznít jedinečnému Božímu slovu a aby jej tímto způsobem učinili přístupným ve výrazových formách vlastních té každé civilizaci.

Dokonalé společenství lásky chrání církev před každou formou národního partikularismu nebo výlučnosti, rasistickými předsudky nebo nacionalistickým povýšenectvím. Toto společenství musí pozvednout a zušlechtit každý oprávněný čistě přirozený cit lidského srdce.

IV. ZASADILI BOŽÍ CÍRKEV

12. Nejvíce charakteristické, co bych na působení slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje zvláště vyzdvihl, je jejich mírumilovný způsob budování církve, vedený vizí jedné, svaté a univerzální církve.

Jakkoli jsou oba svatí bratři pokládáni slovanskými křesťany více než jiní za „Slovany srdcem“, přece zůstávají lidmi helénské kultury, formovanými Byzancí, tedy lidmi zcela patřícími východní tradici křesťanství, jak ve společenském, tak v církevním ohledu.

Už v jejich dobách se začaly rozdíly mezi Konstantinopolí a Římem stávat záminkou pro nejednotu, i když politováníhodný rozkol obou velkých částí jednoho křesťanstva byl ještě daleko. Hlasatelé evangelia a učitelé Slovanů se vydali na cestu na Velkou Moravu naplněni bohatstvím tradice a náboženské zkušenosti, charakteristickým pro východní křesťanství s jeho zvláštním důrazem na teologické učení a slavení liturgie.

I když se už po nějakou dobu bohoslužby ve všech kostelích Byzantské říše slavily v řeckém jazyce, byly vlastní tradice mnoha východních národních církví - např. gruzínské a syrské - užívajících při bohoslužbě řeč svého národa, dobře známy okruhu vyšší kultury Cařihradu a zvláště Konstantinu Filozofu díky studiu a opětovným stykům s křesťany těchto církví v hlavním městě a během svých cest.

Oba bratři, vědomí si stáří a legitimity těchto ctihodných tradic, neobávali se používat při liturgii slovanský jazyk, ale naopak udělali z něj působivý nástroj, aby přiblížili božské pravdy všem lidem toho jazyka. Činili tak s postojem, kterému byl vzdálený jakýkoliv pocit nadřazenosti nebo nadvlády, z lásky ke spravedlnosti, s apoštolskou horlivostí pro tehdy se právě vyvíjející národy.

V západním křesťanstvu splynuly po stěhování národů nově se přistěhovavší etnické skupiny s místním latinským obyvatelstvem. S úmyslem je sjednotit byl pro všechny zaveden latinský jazyk, latinská liturgie a kultura, jak je tradovala římská církev. Z takto dosažené jednotnosti pramenil pro poměrně mladá rozšiřující se společenství pocit síly a soudržnosti, který přispíval k ještě užší jednotě a k jejich energičtějšímu uplatnění v Evropě. Dá se pochopit, jak v takové situaci každá rozdílnost byla mnohdy chápána jako ohrožení právě se tvořící jednoty a jak velké mohlo být pokušení vyloučit ji donucovacími prostředky.

13. V tomto ohledu je jedinečné a obdivuhodné, jak se oba svatí bratři, působící v tak těžkých a nejistých situacích, ani jednou nepokusili vnutit národům, kterým kázali, nespornou převahu řeckého jazyka a byzantské kultury nebo zvyky a obyčeje vyspělé společnosti, ve které vyrostli a kde samozřejmě ještě žili jejich příbuzní a přátelé. Prodchnutí ideálem sjednotit nové křesťany v Kristu přizpůsobili bohatě a zjemnělé texty byzantské liturgie slovanské řeči a vytříbená a komplikovaná díla řecko-římského práva mentalitě a zvyklostem nových národů. Na základě stejného programu svornosti a pokoje plnili vždy povinnosti své misie tím, že měli na paměti tradiční výsady a církevní práva, pevně stanovená v kánonech koncilů a stejně tak považovali za svou povinnost - oni poddaní východní říše a věřící cařihradského patriarchátu - dát zprávu o své misijní práci římskému papeži a předložit jeho úsudku ke schválení učení, které vyznávali a šířili, liturgické knihy v slovanském jazyce a metody, které při evangelizaci slovanských národů používali.

Když z příkazu Cařihradu zahájili svou misijní práci, pokusili se v jistém smyslu k tomu účelu získat pro ni potvrzení také u Apoštolského stolce v Římě, viditelného centra jednoty církve.(2) Tak budovali církev ve smyslu její univerzality, totiž jako církev jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. To ukazuje velmi jasně a výrazně jejich celkový postoj. Dá se říci, že Ježíšova prosba ve velekněžské modlitbě - „aby byli jedno“ (Jan 17,21n) - představuje motto jejich misie podle slov žalmisty: „Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem“ (Ž 117,1). Pro nás, lidi dneška, je v jejich apoštolátě také ekumenický apel: výzva, ve smíření a pokoji znovu nastolit jednotu, hluboce zraněnou v době po svatém Cyrilu a Metoději a na nejprvnějším místě jednotu mezi Východem a Západem.

Přesvědčení obou svatých soluňských bratří, podle něhož je každá místní církev povolána k tomu, aby svými vlastními dary obohatila katolické „pléróma“ (plnost), bylo v dokonalém souladu s jejich evangelijním pohledem na to, že různé životní podmínky jednotlivých křesťanských církví nikdy nemohou ospravedlnit neshody, nesvornost a roztržky ve vyznávání jedné víry a v praxi lásky.

14. Podle učení II. vatikánského koncilu se „ekumenickým hnutím“ rozumějí jednání a podněty, které vznikají a jsou zaměřeny podle různých potřeb církve a časových okolností k podporování jednoty křesťanů“ (Unitatis redintegratio,4). Proto se nezdá byt anachronismem vidět ve svatém Cyrilu a Metoději předchůdce ekumenismu, protože chtěli účinně překonávat nebo zmenšovat každé skutečně nebo i jen zdánlivě rozdělení mezi jednotlivými společenstvími jedné církve. Rozdělení, ke kterému, bohužel, v dějinách církve došlo a které na neštěstí ještě trvá, „zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření“.(1)

Horlivá snaha obou bratří, zvláště Metodějova v jeho odpovědnosti jako biskupa, o uchování jednoty víry a lásky mezi církvemi, jejichž členy byli, to znamená církve cařihradské a církve římské na jedné straně a mladými církvemi na slovanské půdě na straně druhé, zůstane navždy jejich velkou zásluhou. Tato zásluha je tím větší, když si připomeneme, že jejich misijní práce probíhala v letech 863-885, tedy v kritických letech, kdy vypukl a začal se prohlubovat osudný spor a urputná hádka mezi východní a západní církví. Rozkol se vyhrotil kvůli otázce kanonické příslušnosti Bulharska, které právě tehdy oficiálně přijalo křesťanství.

V tomto bouřlivém období, vyznačujícím se také ozbrojenými konflikty mezi sousedními křesťanskými národy, si svatí soluňští bratři uchovali pevnou a bdělou věrnost pravému učení a tradici jednotně církve a zvláště „božským i církevním ustanovením“ (Vita Meth. IX,3; VIII,16), na kterých podle kánonů starých koncilů založili strukturu a organizaci své misijní práce. Tato věrnost jim umožnila dovršit velké misijní úkoly a zůstat přitom v plné duchovní a kanonické jednotě s římskou církví, s církví v Cařihradě a s mladými církvemi, které založili mezi slovanskými národy.

15. Především Metoděj se nezalekl neporozumění a odporu, dokonce ani pomluv a fyzického pronásledování. Přitom neslevil ze své příkladné věrnosti církvi a zůstal věrný svým povinnostem křesťana a biskupa, stejně jako svým závazkům vůči byzantské církvi, ze které pocházel a která jej spolu s Cyrilem vyslala jako misionáře, závazkům vůči církvi v Římě, díky které vykonával svůj úřad jako arcibiskup „pro víru“ na „území sv. Petra“ (srov. Vita Meth. IX,2), i závazkům vůči mladým církvím na slovanské půdě, které přijal jako vlastní a které - přesvědčen o spravedlivém právu - dovedl hájit před církevními a státními autoritami tím, že se snažil chránit především liturgii v staroslověnském jazyce a základní práva církve v různých národech.

Přitom vždycky, jako Konstantin Filozof, užíval dialog s těmi, kteří byli proti jeho ideám nebo pastýřským iniciativám a zpochybňovali jejich legitimitu. Proto zůstane navždy učitelem všech, kdo se v kterékoli době pokoušejí zmírnit spory a respektují současně mnohotvárnou plnost církve, která podle vůle svého zakladatele Ježíše Krista musí být vždycky jedna, svatá, katolická a apoštolská. Tento příkaz nalezl plnou odezvu v Symbolu 150 otců II. cařihradského ekumenického koncilu, které představuje nedotknutelné vyznání víry všech křesťanů.

V. SMYSL CÍRKVE PRO KATOLICITU

16. Zvláštní pozornost nezasluhuje pouze evangelijní ráz učení hlásaného Cyrilem a Metodějem. Velmi působivá a poučná je pro dnešní církev také jejich katechetická a pastorální metoda, kterou při své apoštolské činnosti používali mezi národy, které ještě nezažily slavení božských tajemství v mateřské řeči a neslyšely zvěstovat slovo Boží způsobem, který by zcela odpovídal jejich mentalitě a respektoval jejich konkrétní životní podmínky.

Víme, že II. vatikánský koncil měl před dvaceti lety zvláštní úkol opět probudit sebevědomí církve a prostřednictvím vnitřní obnovy dát nový misionářský impuls pro zvěstování věčného poselství spásy, pokoje a vzájemné svornosti mezi lidmi a národy, přesahujícího všechny hranice, které ještě rozdělují naši planetu, určenou vůlí Boha Stvořitele a Vykupitele k tomu, aby byla společným obydlím celého lidstva. Pro ohrožení, hromadící se dnes nad naší Zemí, nemůžeme zapomenout na prorocké tušení papeže Jana XXIII., který svolal koncil s úmyslem a přesvědčením, že by mohl připravit a nastolit období jara a znovuzrození v životě církve.

K tématu univerzality církve koncil mezi jiným uvedl: „Všichni lidé jsou povoláni do nového Božího lidu. Proto tento lid, i když zůstává jeden a jediný, má se rozšířit do celého světa a do všech století, aby se naplnil úmysl vůle Boha, který na začátku stvořil jednu lidskou přirozenost a ustanovil, aby se jeho rozptýlení synové shromáždili v jednotu (srov. Jan 11,52) … Církev - Boží lid, když uskutečňuje toto království, neodnímá nic z časného dobra národů, nýbrž spíše naopak podněcuje a přijímá všechno, co je dobrého ve schopnostech, duchovních bohatstvích a zvycích národů; všechno, co přijme, očišťuje, posiluje a povznáší... Tento znak všeobecnosti, kterým se vyznačuje Boží lid, je Kristovým darem … Následkem této všeobecnosti se jednotlivé části církve podílejí na svých darech s ostatními a s celou církví, takže se celek i jednotlivé části obohacují tímto vzácným sdílením a společnou snahou po plnosti v jednotě“ (Lumen gentium,13).

17. Můžeme právem tvrdit, že tato tradiční a zároveň moderní vize katolicity církve - prožívaná jako symfonie různých liturgických forem ve všech světových jazycích, spojená v jednu jedinou liturgii, nebo jako harmonický chór nesený hlasy nekonečného množství lidí a pozvedající se k Boží chvále nespočetnými variacemi, zabarvením a rytmy z každého bodu naší zeměkoule, v každém okamžiku dějin - zvláštním způsobem odpovídá teologickému a pastorálnímu názoru, který inspiroval apoštolské a misionářské dílo Cyrila a Metoděje a podporoval misii mezi slovanskými národy.

Před představiteli církevní kultury v Benátkách, kteří lpěli na spíše úzkém chápání církevní skutečnosti a proto tento názor odmítali, svatý Cyril ho statečně hájil tím, že poukazoval na skutečnost, že mnoho národů již mělo v minulosti liturgii sepsanou a slavenou ve vlastním jazyce, jako „Arméni, Peršané, Abaskové, Gruzínci, Sukdové, Gótové, Avaři, Tyrzové, Chazaři, Arabové, Koptové, Syřané a mnozí jiní“ (Vita Const. XVI,8).

Připomněl, že Bůh dává svému slunci svítit a posílá déšť všem lidem bez výjimky (srov. Mt 5,45) a pak řekl: „Nedýcháme snad vzduch všichni stejným způsobem? A vy se nelekáte stanovit pouze tři jazyky (hebrejštinu, řečtinu a latinu) a rozhodovat, že všechny ostatní národy a kmeny musí zůstat slepí a hluší! Řekněte mi: Děláte to proto, že považujete Boha za tak slabého, že by nic jiného nedovolil, nebo za tak nepřejícího, že by nic jiného nechtěl?“ (Vita Const. XVI,4-6). Na dějinné a logické argumenty, které mu byly namítnuty, odpověděl světec poukazem na inspirovaný základ, Písmo svaté: „K slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán“ (tamtéž 58; Flp 2,11); „Ať se klaní celá země, ať zpívá žalmy tvému jménu“ (Ž 66,4); „Chvalte, Hospodina, všechny národy, chvalte ho všichni lidé“ (tamtéž 12 a 13; Ž 117,1).

18. Církev je katolická také proto, že umí zjevenou pravdu, kterou v jejím božském obsahu střeží neporušenou, předkládat v každém lidském prostředí takovým způsobem, aby docházelo k duchovnímu setkání s nejvyššími ideami a oprávněnými očekáváními každého člověka a každého národa. Dále je toto celé dědictví hodnot předávané každé další generaci spolu s neocenitelným darem života něco jako pestré a nesmírné množství charakteristických barev, dohromady vytvářející živou mozaiku Pantokrátóra, který se zjeví ve své plné slávě až v okamžiku druhého příchodu.

Evangelium nevede k ochuzení nebo vyhasnutí toho, co každý člověk, každý lid a národ, každá kultura během dějin uznávají a žijí jako hodnotu, pravdu a krásu. Spíše povzbuzuje k tomu, aby se tyto hodnoty přijímaly a dále rozvíjely, aby se prožívaly s velkomyslností a radostí a dovršovaly v tajemném a povznášejícím světle Zjevení.

Konkrétní dimenze katolicity vepsaná Kristem Pánem přímo do struktury církve, není něco statického a historického, ploše uniformního, ale vzniká a vyvíjí se v jistém smyslu každý den jako něco nového z jednomyslné víry všech, kdo věří v jednoho a trojjediného Boha, zjeveného Ježíšem Kristem a hlásaného církví v síle Ducha svatého. Tato dimenze vychází zcela spontánně ze vzájemné úcty - vlastní bratrské lásce - vůči každému člověku a každému národu, ať malému nebo velkému a z poctivého uznání vlastností a práv bratří ve víře.

19. Katolicita církve se projevuje také v aktivní spoluodpovědnosti a velkorysé spolupráci se všemi ve prospěch obecného blaha. Církev uskutečňuje všude svou univerzalitu tím, že přijímá, připojuje a pozvedá s mateřskou péčí způsobem jí vlastním, každou pravou lidskou hodnotu. Zároveň se také snaží na každé zeměpisné šířce i délce a v každé dějinné situaci, získat každého a všechny pro Boha a spojit je mezi sebou a s ním v jeho pravdě a lásce.

Každý člověk, každý národ, každá kultura a civilizace má svou vlastní úlohu a své vlastní místo v tajemném Božím plánu a v univerzálních dějinách spásy. To byla myšlenka obou svatých bratří: „Bůh milostivý, plný slitování (srov. Ž 112; Joel 2,13) chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (srov. 1Tim 2,4), nesnese, aby lidské pokolení podlehlo slabosti a zahynulo tím, že by upadlo do pokušení nepřítele, ale ve všech dobách nepřestává rozdávat rozmanité milosti, od počátku až dodnes stejným způsobem: nejdříve prostřednictvím patriarchů a otců, po nich prostřednictvím proroků; potom prostřednictvím apoštolů, mučedníků, spravedlivých a moudrých, které si vybral uprostřed bouří tohoto života“ (Vita Const. I,1).

20. Poselství evangelia, které svatý Cyril a Metoděj přeložili pro slovanské národy, moudře vynášející z pokladu církve „nové a staré“ (srov. Mt 13,52), zprostředkovali a zároveň přizpůsobili konkrétní dějinné situaci svým kázáním a katechezí v souladu s věčnými pravdami. Díky misionářské snaze obou světců si slovanské národy mohly poprvé uvědomit své vlastní povolání k účasti na věčném záměru Nejsvětější Trojice, na univerzálním plánu spásy světa. Tím také poznali vlastní úlohu k prospěchu celých dějin lidstva, stvořeného Bohem Otcem, vykoupeného Synem Spasitelem a osvíceného Duchem svatým. Díky tomuto hlásání víry uznaného autoritami církve, římskými biskupy a cařihradskými patriarchy, se mohli Slované spolu s jinými národy Země považovat za potomky a dědice zaslíbení, daných Abrahámovi (srov. Gen. 15,l-21). Díky církevní organizaci, vytvořené svatým Metodějem, a vědomí vlastní křesťanské identity, přijali jim určené místo v církvi, která v oné části Evropy už vznikla. Proto jejich dnešní potomci uchovávají vděčnou a trvalou vzpomínku na ty, kdo tak vytvořili spojující článek s řadou velkých hlasatelů Božího Zjevení Starého a Nového zákona: „Po všech těch ostatních vzbudil milosrdný Bůh v naší době, k blahu našeho lidu - o který se ještě nikdo nestaral - pro dobré dílo našeho učitele, blaženého Metoděje, jehož ctnosti a námahy bez uzardění, jednu po druhé, dáváme na roven s ctnostmi lidí milých Bohu“ (Vita Meth. II,1).

VI. EVANGELIUM A KULTURA

21. Soluňští bratři nebyli jen dědici víry, ale také dědici antické řecké kultury, dále žijící v Byzanci. Je známo, jaký význam má toto dědictví pro celou evropskou kulturu a přímo nebo nepřímo pro světovou kulturu. Evangelizační dílo, které jako pionýři v oblastech, obydlených slovanskými národy, dovršili, je také příklad toho, co dnes označujeme za „akulturaci“ - vtělení evangelia do domorodých kultur - a také začlenění těchto kultur do života církve.

Tím, že svatý Cyril a Metoděj spojili evangelium a domorodou kulturu národů, které evangelizovali, v živou jednotu, mají obzvláštní zásluhy o vzdělání a další vývoj právě této kultury nebo lépe mnoha kultur. Všechny kultury slovanských národů totiž vděčí za svůj „začátek“ nebo svůj vývoj dílu bratří ze Soluně, kteří originálním a geniálním vytvořením abecedy slovanského jazyka zásadně přispěli ke kultuře a literatuře všech slovanských národů.

Překlad svatých knih, provedený Cyrilem a Metodějem spolu s jejich žáky, propůjčil staroslověnskému liturgickému jazyku sílu a kulturní důstojnost: dlouhá staletí to byl nejen církevní, ale také oficiální a literární jazyk, a dokonce společná řeč vzdělanějších vrstev velké části slovanských národů a zvláště všech Slovanů východního obřadu. Užíval se také v kostele Svatého Kříže v Krakově, u kterého se usídlili slovanští benediktini. Tam byly vydány první liturgické knihy, vytištěné v tomto jazyce. Dodnes je tento jazyk používán v byzantské liturgii slovansko-východních církví cařihradského ritu, jak katolické, tak pravoslavné, ve východní a jižní Evropě i v různých zemích západní Evropy; užívá se i v římské liturgii chorvatských katolíků.

22. V dějinném vývoji Slovanů východního obřadu měla tato řeč podobný význam jako latina na Západě; udržela se však ještě déle - částečně až do 19. století - a měla mnohem přímější vliv na vytváření národních literárních jazyků díky své blízké příbuznosti s nimi.

Tyto zásluhy o kulturu všech slovanských kmenů a národů činí evangelizační dílo Cyrila a Metoděje v jistém smyslu stále přítomné v dějinách a životě těchto národů a států.

VII. VÝZNAM A VYZAŘOVÁNÍ KŘESŤANSKÉHO MILÉNIA VE SLOVANSKÉM SVĚTĚ

23. Apoštolsko-misionářské působení svatého Cyrila a Metoděje, spadajícího do druhé poloviny 9. století, můžeme považovat za první skutečnou evangelizací Slovanů.

Týkalo se v různém stupni jednotlivých území, přičemž se ovšem hlavně soustředilo na území státu Velké Moravy. Zahrnovalo především oblasti patřící k metropoli, jejímž vrchním pastýřem byl Metoděj, totiž Moravu, Slovensko a Panonii, část dnešního Maďarska. V okruhu širšího vlivu tohoto apoštolského působení, zvláště misionářů vychovaných Metodějem, byly i jiné skupiny západních Slovanů, především obyvatelů Čech. První český, historický kníže z dynastie Přemyslovců. Bořivoj byl pravděpodobně pokřtěn podle slovanského ritu. Později tento vliv zasáhl i lužickosrbské kmeny a oblasti jižního Polska. Nicméně od pádu Velké Moravy (okolo roku 905-906) tento ritus vystřídal ritus latinský a Čechy byly církevně přiřazeny k biskupství v Řezně a metropoli v Salcburku. Zvláštní pozornost si však zaslouží okolnost, že leště v polovině 10. století, tedy v dobách svatého Václava, existovalo silné vzájemně pronikání prvků obou ritů a pokročilá symbióza obou řečí užívaných v liturgii slovanské a latinské. Ostatně bez uplatnění mateřského jazyka by pokřesťanštění lidu nebylo možné. A jen na tomto podkladě se v Čechách mohla rozvinout církevní terminologie a později se odtud rozvinout a upevnit církevní terminologie v Polsku. Poznámka o vislanském knížeti v Životě svatého Metoděje je nejstarší historická zmínka o polských kmenech (Vita Meth. XI,2-3). Chybějí však dostatečná data, aby se s touto poznámkou dalo spojovat zřízení církevní organizace slovanského obřadu v polských zemích.

24. Křest Polska v roce 966 v osobě prvního historického panovníka Mešká, který si vzal dceru českého knížete Doubravku, se uskutečnil hlavně prostřednictvím české církve. Touto cestou přišlo křesťanství do Polska z Říma v latinské formě. Zůstává však faktem, že prvopočátky křesťanství v Polsku jsou jistým způsobem spojené s dílem obou bratří, kteří přišli z daleké Soluně.

Mezi Slovany balkánského poloostrova přineslo pastýřské úsilí obou svatých bratří ještě viditelnější plody. Díky jejich apoštolátu se upevnilo křesťanství v Chorvatsku, kde zapustilo kořeny již před delší dobou.

V Bulharsku se udržela a rozvinula Cyrilova a Metodějova misie hlavně díky jejich druhům, vykázaným z původního okruhu působnosti. Působením svatého Klimenta Ochridského tu vznikla mocná střediska mnišského života, zde také vznikla cyrilice. Odtud se křesťanství šířilo i do ostatních krajin, přes sousední Rumunsko až do staré Kyjevské Rusi, aby se pak z Moskvy rozšířilo ještě dále na Východ. Za několik let, přesně v roce 1988, bude tisící výročí křtu svatého Vladimíra, kyjevského velkoknížete.

25. Právem byli proto svatý Cyril a Metoděj velmi brzy uznáni rodinou slovanských národů za otce jejich křesťanství i kultury. V mnoha již jmenovaných územích si velká část slovanského obyvatelstva, ačkoliv tam působilo již mnoho různých misionářů, uchovala ještě v 9. století pohanské zvyky a přesvědčení. Jen na půdě kultivované našimi světci nebo jimi alespoň připravené pro obdělání, vstoupilo křesťanství v následujícím století s konečnou platností do dějin Slovanů.

Jejich dílo je také vynikajícím přínosem pro tvorbu společných křesťanských kořenů Evropy, které svou pevností a vitalitou tvoří jeden z nejsolidnějších výchozích bodů, ke kterému musí přihlížet každý vážný pokus, obnovit novým a dnešním způsobem jednotu tohoto kontinentu.

Po jedenácti stoletích křesťanství mezi Slovany jasně vidíme, že dědictví bratří ze Soluně pro ně je a zůstane hlubší a silnější než jakékoliv rozdělení. Obě křesťanské tradice - východní z Cařihradu a západní z Říma - vznikly v lůně jedné církve, i když v rámci různých kultur a rozdílného přístupu ke stejným problémům. Tato rozdílnost, jestliže správně pochopíme její vznik a dobře odhadneme její cenu a význam, může kulturu a náboženskou tradici Evropy jen obohatit a stát se rovněž vhodným základem její vytoužené duchovní obnovy.

26. Od 9. století, kdy se v Evropě začíná rýsovat nový řád, zvěstují nám svatý Cyril a Metoděj poselství, velmi aktuální pro naši dobu, která právě kvůli mnoha těžkým problémům náboženského, kulturního, společenského a mezinárodního rázu hledá životnou jednotu v konkrétním společenství různých komponentů. O obou věrozvěstech můžeme říci, že je charakterizovala láska ke společenství univerzální církve, ať na Východě nebo na Západě, a v ní k dílčí církvi, která se právě u slovanských národů vytvářela. Adresují i nám, křesťanům a lidem dneška, pozvání spolu budovat společenství.

Ještě větší cenu má však Cyrilův a Metodějův příklad na zvláštním poli misionářské činnosti. To je totiž podstatný úkol církve a dnes zvláště naléhavý v již zmíněné formě „inkulturace“. Oba bratři rozvíjeli své poslání nejen s plným respektováním již existující kultury slovanských národů, ale spolu s náboženstvím ji vynikajícím a neustávajícím způsobem podporovali a obohatili. Podobně mohou a musí dnes staré církve pomáhat mladým církvím a národům, aby dozrávaly ve vlastní identitě a v ní se dále rozvíjely (srov. II. vat. koncil, Ad gentes 38).

27. Cyril a Metoděj jsou jakési spojovací články nebo duchovní most mezi východní a západní tradicí, které se slévají v jednu velkou tradici univerzální církve. Jsou pro nás příkladem a zároveň přímluvci v ekumenickém úsilí sesterských církví Východu a Západu pomocí dialogu a modlitby znovu najít viditelnou jednotu v dokonalém a úplném společenství, „jednotu, která - jak jsem řekl při příležitosti své návštěvy v Bari (26.2.1984) - není ani vstřebání, ani splynutí“. Jednota je setkání v pravdě a lásce, které nám dává Duch svatý. Cyril a Metoděj jsou ve své osobnosti a svém díle postavy, které ve všech křesťanech probouzejí velkou touhu po společenství a jednotě mezi dvěma sesterskými církvemi Východu a Západu. Pro plnou katolicitu má každý národ a každá kultura splnit svou vlastní úlohu v univerzálním plánu spásy. Každá jednotlivá tradice, každá místní církev musí zůstat otevřená a přístupná ostatním církvím a tradicím a zároveň univerzálnímu a katolickému společenství; kdyby zůstala uzavřenou do sebe, vydávala by se nebezpečí ochuzení sebe samé. Tím, že svatý Cyril a Metoděj uskutečňovali vlastní charisma, rozhodným způsobem přispěli k vytvoření Evropy nejen v náboženském, křesťanském společenství, ale také k její společenské a kulturní jednotě. Ani dnes neexistuje jiná cesta, jak překonat napětí a odstranit trhliny a protiklady v Evropě a ve světě, hrozící vyvolat strašné zničení života a hodnot. Být křesťany v naší době znamená být budovateli společenství v církvi a ve společnosti. Pro tento účel má zvláštní hodnotu otevřené srdce vůči bratřím, vzájemné porozumění, ochota ke spolupráci pomocí štědré výměny kulturních a duchovních statků.

Hluboká touha dnešního lidstva je touha znovu najít jednotu a společenství pro život opravdu důstojný člověka ve světovém měřítku. Církev, která si je vědoma, že je univerzálním znamením a svátostí spásy a jednoty lidského pokolení, prohlašuje, že je připravena splnit tuto svou povinnost, která se „v současných podmínkách stává mnohem naléhavější, neboť je třeba, aby všichni lidé, kteří jsou již dnes těsněji spojeni různými sociálními, technickými a kulturními svazky, dosáhli také v Kristu plné jednoty“ (II. vat. koncil, Lumen gentium, 1).

VIII. ZÁVĚR

28. Celá církev má proto slavnostně a s radostí oslavit jedenáct století, uplynulých od ukončení apoštolského působení prvního arcibiskupa vysvěceného v Římě pro slovanské národy, Metoděje a jeho bratra Cyrila s připomínkou, že tím tyto národy vystoupily na jeviště dějin spásy a byly začleněny mezi evropské národy, které přijaly poselství evangelia již během předešlých století. Všichni jistě pochopí, s jak velkou radostí se zamýšlí účastnit se tohoto jubilea první syn slovanského kmene, který je povolán, aby po téměř dvou tisíciletích zaujal místo na biskupském stolci, které v tomto městě patřilo svatému Petru.

29. „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha“: zdravíme jedenáctisté výročí od smrti svatého Metoděje stejnými slovy, která - jak sděluje jeho životopis ve staroslověnském jazyce (Vita Meth. XVII. 9-10; Lk 23,46) - řekl před svou smrtí, když se chystal připojit se ke svým otcům ve víře, naději a lásce, patriarchům, prorokům, apoštolům, učitelům církve a mučedníkům. Svědectvím slova i života neseným charismatem Ducha svatého dal příklad plodného povolání jak tomu století, ve kterém žil, tak i stoletím následujícím, a zvláštním způsobem i naší době.

Jeho blažený „odchod domů“ na jaře roku 885 od vtělení Krista (podle byzantského letopočtu v roce 6393 od stvoření světa) nastal v době, kdy se nad Cařihradem stahovaly znepokojivé mraky a nepřátelská napětí stále více ohrožovala klid a život národů a dokonce svatá pouta křesťanského bratrství a společenství mezi církvemi Východu a Západu.

V jeho katedrále, naplněné věřícími z různých kmenů, vzdali Metodějovi následovníci ve víře svému vrchnímu pastýři slavnostní hold za poselství spásy, pokoje a smíření, které jim přinesl a kterému zasvětil svůj život: „Slavili bohoslužbu v latině, řečtině a slovanštině“ (Vita Meth. XVII, 11), vzývali Boha a uctívali prvního arcibiskupa jím založené církve mezi Slovany, který spolu se svým bratrem hlásal evangelium v jejich jazyce. Tato církev ještě více zesílila, když s výslovným papežovým schválením dostala domácí hierarchii, zakořeněnou v apoštolské posloupnosti a spojenou v jednotě víry a lásky jak s církví v Římě, tak v Cařihradě, odkud slovanská misie vzešla.

Když se nyní dovršuje jedenáct století od jeho smrti, chtěl bych být, alespoň duchovně, na Velehradě, kde - jak se zdá - ukončila Prozřetelnost Metodějův apoštolský život:

- chtěl bych se také zastavit v bazilice svatého Klimenta v Římě, na místě, kde je pohřben svatý Cyril;

- a u hrobů obou těchto bratří, apoštolů Slovanů, bych rád svěřil jejich duchovní dědictví Nejsvětější Trojici zvláštní modlitbou.

30. „Do tvých rukou odevzdávám …“

Velký Bože, jediný v Trojici, tobě svěřuji dědictví víry slovanských národů; udržuj a žehnej toto své dílo!

Rozpomeň se, všemohoucí Otče, na okamžik, kdy podle tvé vůle pro tyto národy a země přišla „plnost času“ a svatí misionáři ze Soluně věrně splnili příkaz, který tvůj Syn Ježíš Kristus dal svým učedníkům, aby podle jejich příkladu a příkladu jejich následovníků přinesli do zemí, obydlených Slovany, světlo evangelia, radostné poselství spásy a před nimi vydali svědectví:

- že ty jsi Stvořitel člověka, že jsi náš Otec a my lidé jsme v tobě všichni bratři;

- že jsi skrze svého Syna, své věčné Slovo, daroval všem věcem bytí a že jsi povolal lidi, aby měli účast na tvém životě bez konce;

- že jsi tak miloval svět, žes mu daroval svého jednorozeného Syna, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe a skrze Ducha svatého se vtělil v lůně Panny Marie a stal se člověkem;

- že jsi nakonec seslal Ducha síly a útěchy, aby každý člověk, vykoupený Kristem, v něm obdržel důstojnost synovství a stal se spoludědicem nepomíjivých zaslíbení, které jsi dal lidstvu!

Tvůj stvořitelský plán, Otče, vrcholící vykoupením, se týká každého živého člověka a zahrnuje celý jeho život a dějiny všech národů.

Vyslyš, Otče, o co tě dnes celá církev prosí, a dej, aby lidé a národy, které díky apoštolskému poslání svatých bratří ze Soluně poznali a přijali pravého Boha a prostřednictvím křtu vstoupili do svatého společenství tvých dětí, mohli i nadále bez překážek, s nadšením a důvěrou přijímat program evangelia a uskutečňovat všechny své lidské možnosti na základě jejich učení!

- Ať v souladu se svým svědomím mohou následovat hlas tvého volání na cestách, které jim byly poprvé ukázány před jedenácti stoletími!

- Ať se nikomu nezdá, že příslušnost k říši tvého Syna je v protikladu k dobru jeho pozemské vlasti!

- Ať ti mohou vzdávat patřičnou chválu jak v soukromém, tak i veřejném životě!

- Ať mohou žít v pravdě, lásce, spravedlnosti a v zakoušení mesiášského pokoje, objímajícího lidská srdce, společenství, zemi a celý vesmír!

- Ať ve vědomí své lidské důstojnosti a důstojnosti Božích dětí nacházejí sílu překonat každou nenávist a zlo potírat dobrem.

Dej také, Nejsvětější Trojice, ať celá Evropa na přímluvu obou svatých bratří stále více cítí nutnost nábožensko-křesťanské jednoty a bratrského společenství všech svých národů, ať se překonáním neporozumění a vzájemné nedůvěry a urovnáním ideologických konfliktů v společném vědomí pravdy, může stát pro celý svět příkladem spravedlivého a pokojného soužití ve vzájemné úctě a nedotknutelné svobodě.

31. Tobě tedy, všemohoucí Otče, tobě Bože Synu, který jsi vykoupil svět, tobě Bože Duše svatý, který udržuješ a učíš veškeré svatosti, bych rád svěřil celou církev, včerejší, dnešní i zítřejší, církev v Evropě i po celém světě. Do tvých rukou odevzdávám toto jedinečné bohatství, složené z tolika rozličných darů, starých i nových, vložených do společného pokladu tolika různých synů a dcer.

Celá církev ti děkuje, že jsi slovanské národy povolal do společenství víry, za dědictví a přínos, kterým přispěli k univerzálnímu pokladu. Za to ti obzvláště děkuje papež slovanského původu. Kéž by tento přínos nikdy nepřestal obohacovat církev, evropský kontinent a celý svět! Ať se v Evropě a v dnešním světě neztratí! Ať nechybí ve vědomí našich současníků! Rádi bychom úplně přijali to, co původního a cenného slovanské národy přinesly a ještě přinesou do společného duchovního pokladu církve a lidstva. S vědomím vzájemného bohatství vyznává celá církev svou duchovní solidaritu s nimi a potvrzuje vlastní odpovědnost za evangelium, za dílo spásy, které podle svého povolání i dnes musí uskutečňovat po celém světě až na sám konec země. Je nezbytné vracet se k minulosti, abychom v jejím světle pochopili současnou realitu a předvídali budoucnost. Poslání církve je totiž vždycky s neochvějnou nadějí zaměřeno na budoucnost.

32. Budoucnost! Jakkoliv se z lidského pohledu zdá být plná nebezpečí a nejistoty, vkládáme ji s důvěrou do tvých rukou, nebeský Otče, prosíme o přímluvu také Matku tvého Syna a Matku církve, tvé apoštoly Petra a Pavla, svatého Benedikta, Cyrila a Metoděje, Augustina, Bonifáce a ostatní misionáře Evropy, kteří - silní ve víře, naději a lásce - zvěstovali našim otcům tvou spásu a tvůj pokoj a s námahami duchovní setby dali počátek k budování civilizace lásky, nového řádu založeného na tvém zákonu a na pomoci tvé milosti, který na konci času všechno a všechny naplní svým životem v nebeském Jeruzalémě. Amen.Dáno v

Římě u Svatého Petra, 2. června, na svátek Nejsvětější Trojice, v roce 1985, sedmém mého pontifikátu.

Vám všem, nejmilejší bratři a sestry, ze srdce uděluji své apoštolské požehnání.

JAN PAVEL II., papež

POZNÁMKY:

(1) Srov. dále: Pius XI., list arcibiskupům a biskupům Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Republiky Československé Quod S. Cyrillum (13. února 1927); Jan XXIII., apošt. list biskupům slovanských národů Magnifici eventus (11. května 1963); Pavel VI., apošt. list k jedenáctistému výročí smrti sv. Cyrila Antiquae nobilitatis (2. února 1969).

(2) Nástupci papeže Mikuláše I., třebaže jim působily starost vzájemně si odporující informace, které o Cyrilově a Metodějově učení a působení dostávali, při osobním setkání jim dali plně za pravdu. Zákazy nebo omezení týkající se nové slovanské liturgie je třeba připsat spíše tlaku okolností, proměnlivým politickým vztahům a nezbytnosti udržet svornost.

Vyhledávání
Ke stažení
Svatá brána Roku milosrdenství se nachází vlevo od hlavního vchodu do baziliky z...
Ve středu 29.6. zveme děti do baziliky v 16:00 na dětskou mši sv. na závěr šk. r...
Všechny kněze a věřící zveme k účasti na národní pouti na Velehradě 5. července....
Malou pouť máme v neděli 10.7. Mše sv. v bazilice budou v 7:30, 10:00, 15:00. Mš...

Římskokatolická farnost Velehrad ® 2016 This page is Valid XHTML 1.0 Transitional | Engine by Business Route 2.2 © Václav Kusák Oryx Group 2016