Pouť v roce 1985

Pouť v roce 1985

Velehrad 1985...na cestě ke svobodě
Velehradská pouť, která se odehrála v roce 1985 při příležitosti 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje, je v dějinách československé katolické církve chápána jako milník a označována jako “bod zlomu”. Připomeňme si tedy alespoň krátce historický kontext a události, jež jsou pro zmiňované období charakteristické.
Politické vztahy mezi Vatikánem a ČSSR se mění po zvolení Jana Pavla II. papežem. Dovolím si jen připomenout, že k této události došlo v říjnu roku 1978. Aktivizace církve v Polsku, bezprostředně související s jeho tamější návštěvou, a vydání dekretu Quidam episcopi, jehož prostřednictvím zakázal členství kněží v organizacích sledujících politické cíle - tedy i ve sdružení Pacem in terris, jež bylo podporováno oficiální československou garniturou - velmi zneklidnily tehdejší představitele našeho státu. František, kardinál Tomášek navíc v předvečer začátku jubilejního roku svatého Metoděje zaslal Janu Pavlu II. pozvánku k návštěvě Československa, která měla být spojena s účastí na cyrilometodějských slavnostech. Komunistická vláda se však proti této aktivitě ostře ohradila. a navíc připravila scénář, s jehož pomocí se
nejrůznějšími způsoby snažila omezovat rozsah oslav a přizpůsobit jejich obsah potřebám oficiální propagandy. Zahraničním hostům, již obdrželi pozvání i účasti na oslavách, tak nebyla udělena víza (jedinou výjimkou byla vatikánská delegace, v jejímž čele stál generální sekretář Agostino Casaroli), v oficiálních tiskovinách byly zveřejňovány články zdůrazňující pouze kulturní přínos cyrilometodějské mise, přesný termín poutě byl utajován a byla přijata opatření ztěžující dopravu poutníků na Velehrad. “Signálem, že všechno nebude jako dřív, byla nezvykle vysoká návštěvnost kněžské pouti na Velehradě 10. dubna 1985.
Přestože se konala ve všední den, zúčastnilo se jí přes deset tisíc lidí a asi 1200 kněží.” Hlavní pouť se konala v neděli 7. července. O duchovní program, který byl v předvečer slavnosti připraven, projevilo zájem několik tisíc především mladých lidí.”I když byli mladí poutníci během večera vytlačeni z baziliky, na prostranství před ní strávili celou noc, zpívali náboženské písně a modlili se. Obdobně probíhalo velké setkání asi dvou tisícovek mladých lidí v lesích kolem baziliky, které zorganizoval P. František Lízna SI.”
Na hlavní nedělní bohoslužbě se podle neoficiálních odhadů sešlo na 250 000 lidí. Vlastní liturgii předcházelo politické shromáždění, jehož součástí byly projevy předsedy ONV v Uherském Hradišti Zdeňka Lapčíka a ministra kultury ČSR Milana Klusáka. “Český ministr kultury Klusák se snažil více improvizovat a vypouštěl ze svého projevu kontroverznější pasáže. Ve svém zpočátku ještě sebevědomém projevu apeloval na národní cítění a odděloval mravní a kulturní hodnoty od křesťanské víry. Co mu však zástup nemohl odpustit nejvíce, je to, že nedokázal v souvislosti s Metodějem vyslovit slovo “svatý”.” Výsledkem byly hlasité projevy nesouhlasu, pískání a skandování hesel požadujících náboženskou svobodu.Teprve poté předstoupil před věřící také primas, kardinál Tomášek, jemuž bylo dovoleno přečíst papežovu zdravici. Jeho slova dav zhypnotizovala a byla odměněna několik minut trvajícím potleskem. Státní správa byla průběhem pouti doslova šokována. Nejvíce překvapující bylo zjištění, že i přes více než třicet let trvající indoktrinaci, všemožné omezování a potlačování církevního života a znemožňování náboženského vzdělávání je víra stále živá a církev živoucí. Důkazem byla především vysoká účast mladých věřících (oficiální odhady uváděly, že 60% účastníků ještě nedosáhlo věku 25 let). Církev tím po dlouhotrvajícím období útlaku dostala silný impulz pobízející ji k vytrvalosti a statečné obhajobě hodnot, jež jsou pro věřící prioritou. Jednoznačně tak přispěla k cestě za svobodou, jež byla dovršena v listopadu 1989.

(Tereza Kovaříková)