PAPEŽ JAN PAVEL II. NA VELEHRADĚ

Zde přinášíme promluvy,
které byly pronesené na Velehradě při návštěvě papeže Jana Pavla II. 22. dubna 1990.

Slova Mons. Františka Vaňáka, arcibiskupa olomouckého,
k návštěvě papeže Jana Pavla II. na Velehradě 22.4.1990


 

Nárožní kámen evropské jednoty nalézáme také zde na Velehradě. Nejen na Monte Cassino, odkud sv. Benedikt budoval Evropu latinskou. Také zde – na Velehradě, kde soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantskou. Ty dva obrovské vklady, obě tradice, byť jsou odlišné, patří k sobě. Společně tvoří křesťanskou Evropu – někdejší i současnou.

Příběh dvou bratří, Cyrila a Metoděje, je výrazným příkladem této jednoty. Svědectví, které přinesli našim předkům do slovanské země, je svědectvím nerozdělané církve – jedné, svaté, obecné a apoštolské. Oni, Řekové, hledali rovněž podporu a potvrzení své mise v Římě.

V naší době, v době rozdělení Evropy, v době rozdělení církve, znamená jejich svědectví výzvu k jednotě. Jsou nám společní a mají význam ekumenický.

Zde, na Velehradě, přijal tuto výzvu v naší době už velký olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých uinionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.
 
 

Jan Pavel II. (Z homilie na Velehradě 22.4.1990)

 
 

První unionistický kongres se konal na Velehradě 25.-27. července, v roce 1907. Předsedal mu haličský a lvovský metropolita Andrej Šeptickij, který vy­nikl jako zastánce unionismu v celé Evropě. Sjezdu se účastnili Poláci, Rusíni, Rusi, Chorvati, Slovinci a Slováci. Bylo rozhodnuto konat kongresy každé dva roky.
Chceme-li se dobrat kořenů slovanského unionismu, musíme se vrátit až ke sv. Cyrilu a Metoději. Žili ještě před rozkolem církve, i když se už prv­ní známky rozdělení počaly projevovat. Tito velcí mužové správně vnímali jednotu církve se střediskem jednoty v Římě, ale také pluralitu, která patří ke katolicitě.
Hlubší pochopení významu sv. Cyrila a Metoděje pro dílo sjednocení se objevuje až v 19. století, i když by stály za zmínku i starší snahy. Mocným impulzem k reflexi se stala milénia: 863 – příchod věrozvěstů na Moravu; 869 – založení biskupství na Moravě a smrt sv. Cyrila; 885 – smrt sv. Me­toděje.
Je třeba zmínit Petra Jakovleviče Čaadajeva v Rusku či Ivana Sergejeviče Gagarina v Paříži, který ovlivnil i největšího průkopníka ruského unionis­mu Vladimíra Sergejeviče Solovjova. Největším úspěchem Gagarinovým bylo vydání cyrilometodějské encykliky Lva XIII. Grande munus (r. 1880), kterou byl svátek sv. Cyrila a Metoděje rozšířen v celé církvi.

U Slovinců byl apoštolem ideje sjednocení mariborský biskup Antonín Slomšek, dnes blahoslavený. U Chorvatů tyto myšlenky šířil velký biskup Josef Jiří Strossmayer.
Na Moravě profesor František Sušil vychoval celou řadu cyrilometo­dějských knězi. Už on poukazoval na Velehrad jako na středisko cyrilo­metodějské úcty a sjednocovacích snah. Jeho duchovní žák Antonín Cyril Stojan, pozdější arcibiskup olomoucký, žil ze síly velehradského odkazu. Získal a obnovil zrušený cisterciácký klášter. Založil všeslovanský spolek Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou bl. Panny Marie, se sídlem na Velehradě.

Tím získal širokou základnu, řadu schopných spolupracovníků a rozvět­venou organizaci. Každoroční bohoslovecké sjezdy, mu daly příležitost, aby vychovával a vedl kněžský dorost v duchu cyrilometodějské myšlenky, se stálým zřetelem k vytouženému sjednocení ve víře. Myšlenkou sjednocení se zabývali i v různých řeholních řádech, ale práce byla roztříštěná. Proto přišel Stojan s ideou unionistických kongresů na Velehradě.

Velehradské sjezdy nevedly explicitně ke sjednocení, jak říká prof. Voj­těch Tkadlčík, ale uvedly do pohybu velké hnutí, jehož dynamika ovlivnila celou církev. Staly se mohutným hlasem víry a naděje. Oživily rozvaděným křesťanům stálé Boží naléhání ke smíření, že Kristův příslib jednoho ov­čína a jednoho pastýře je reálný. Sjednocení je možné, neboť z Boha jed­nota vychází. Nežádá se od nás úspěch, ale modlitba, snaha, opravdové úsilí. A sjednocení provede sám Pán, až přijde čas. Tak prožíval dynamiku sjednocování arcibiskup Stojan – nikdy neztrácel naději. Začal pracovat pro sjednocení v době, kdy to mnozí pokládali za utopii.

Unionismus byl v dějinách někdy spojován s vedlejšími cíli národnost­ními a politickými. Těchto omylů se velehradské sjezdy uchránily. Vždy stavěly na první místo cíle teologické, s dopadem na život církve. Formu­lovaly obecné zásady, na nichž budovaly koncepci jednoty církve a jejího obnovení. Ukazovaly směr dalšího teologického vývoje, který se projevil naplno až na Druhém vatikánském koncilu. Byly to zvláště zásady: rovnost obou stran, otevřenost teologického bádání, aktivní podíl laiků na spolu­práci a na odpovědnosti za osudy křesťanstva, uznání viny za rozkol na obou stranách, tedy i na straně katolické, a přiznání ekleziálních hodnot pravoslavné církvi. Největší význam měla metoda sjezdů: metoda dialogu.

Na odborné oficiální rovině dialog mezi církvemi přirozeně pulsuje. Mnoho znamenají pro praktický ekumenismus duchovní hnutí katolická i protestantská. Zdá se však, že mezi věřícími je tato živoucí báze málo vě­domá a modlitby za jednotu bývají záležitostí jen lednového týdne. Jistě je úkolem knězi a aktivních laiků probouzet vědomí, že rozdělení církve není podle Boží vůle, ale je plodem lidských chyb a v nás všech musí být kříšena touha po obnovení jednoty, aby svět mohl uvěřit. Zvláště dnešní doba, kdy v Evropě věřících křesťanů ubývá, vyzývá, k odstranění této překážky pro uvěření mnohých.

Jubilejní velehradský sjezd připomíná významnou událost v dějinách, ale také dává příležitost k osobnímu setkání a dialogu, k další práci. Unio­nismus přerostl v širší ekumenismus, kde vede hlavní iniciativu Svatý stolec. My bychom rádi jeho iniciativu podpořili a probudili živější zájem věřících. Avšak dnešní Evropa, která se potýká s novými, velmi závažnými problémy, je pro nás výzvou ke společné práci na evangelizaci a šíření křesťanských hodnot. Kéž by se podařilo probudit široké hnutí křesťanů pro evangelizaci Evropy v duchu velkých věrozvěstů Cyrila a Metoda, jako v 19. století hnu­tí unionistické. I dnes je mnoho skvělých evangelizačních aktivit, třebaže leckdy roztříštěných, a my bychom mohli pomoci k jejich zapojení do spo­lečného díla.

 

Jan Graubner, arcibiskup olomoucký
(Převzato z: K hlubší solidaritě mezi křesťany v Evropě – Refugium)

  

Církev, v síle vlastní tradice může opouštět schémata minulosti, která se ukázala neživotná, jedná svobodně a v síle Ducha podle toho, co je pro ni nejvíce přirozené a co je lepší pro rozvoj jejího poslání. Obnova tradice – i tradice velehradské – souvisí s reflexí a interpretací dějinných i součas­ných zkušeností, abychom poznali k čemu jsou církve povolány spolupra­covat. A tak pokud se v každé době dějin spásy rostoucí život prosadí, stává se součástí tradice – toho nejkvalitnějšího, co církev garantuje. Jan Pavel II. před modlitbou Anděl Páně na Velehradě, dne 22.4. 1990, na toto téma řekl: „Pastýři mají odpovědnost i charisma bdít nad ubíhajícím časem, aby zkoumali jeho znamení a nacházeli v něm vhodnou orientaci, kterým smě­rem se ubírat. Jako pokorní služebníci Boha pravdy, který je Pánem dějin, chceme nabídnout své oči k vidění, své uši k naslouchání a své srdce k to­mu, abychom s láskou přijali úradek, který nám Boží prozřetelnost ve své moudrosti zjevuje.“
Velehradská tradice je spojena s obnovou baziliky jako Božího chrámu a se snahami o sjednocení latinské církve a církví východní (byzantsko-slovanské) tradice. Když byl zrušen roce 1784 cisterciácký klášter císařem Jo­sefem II., jubilejní cyrilometodějské oslavy v roce 1863,1869 a 1885 probu­dily o Velehrad zájem, směřující k obnově velehradské baziliky. Je zásluhou Antonína Cyrila Stojana, že toto vzepětí kreativních sil usměrnil nábožen­skou bází obnovy: pastorační péči a vytrvalou angažovanost organizačně-kulturní.

Podněty pro své obnovné snahy hledali zakladatelé Apoštolátu sv. Cy­rila a Metoděje pod ochranou blahoslavené Panny Marie (1891) v katolické církvi v Rakousku (za předlohu si vzali jezuitský Stimmen aus Maria-Lach, založený v roce 1871) a tvůrci slavné Akademie velehradské (1910) ji našli v Görresově společností v Německu. Stojanová základní intuice dostávala postupně formu programu, který směřoval k oživení křesťanství a z toho vyrůstající touhy po sjednocení, k pastoračním aktivitám, k vnitřní misi a péči o krajany v zahraničí – tak vidí Stojan světový úkol českého národa, pojatý zcela jinak, a snad i záměrně nemasarykovsky. Velehradská tradice se nestala pramenem nacionalistických interpretací, kulturní panslavistické výlučnosti nebo legitimity státních útvarů. Nezištná pomoc křesťanům v nejchudších oblastech v dosahu Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje, pomoc určená chudým farnostem a bohoslovcům, jak katolickým tak pravoslav­ným, přivedla v první fázi rozvoje velehradské činnosti k důvěrné znalosti života lidí a k osobním setkáním. Z nich pak vyrůstala ostatní činnost, jak vědecká, tak organizační (Družstvo Velehrad).
Z této, na vnitřní misii založené, činnosti vyrostla nadšená hrstka knězi (organizovaná především ve sdružení s názvem Apoštolát jednoty). Prvním unionistickým kongresem na Velehradě (2S.-27. července 1907) vstoupila na mezinárodní pole s ambicí poskytnout zástupcům pravoslavného Východu příležitost seznámit se s katolickým Západem a s nestranným studiem spor­ných otázek. Tyto dvě cesty měly napomoci k překonání rozdělení církví. V letech 1907-1936 bylo na Velehradě uspořádáno celkem sedm teologic­kých kongresů: tři před První světovou válkou (1907, 1909, 1911) a čtyři poválečné (1924,1927, 1932,1936). Plánovaný osmý kongres k 500. výročí Florentského koncilu se pro válečné události roku 1939 uskutečnit nemohl. Po Druhé světové válce se uskutečnily v roce 1946 a 1947 na Velehradě dvě menší schůzky unionistických pracovníků, které můžeme z oprávněných důvodů považovat za pokračovatele kongresů předválečných. Po znemož­nění jakékoliv svobodné činnosti církve, zásluhou prof. Františka Dveřníka a opata benediktinského kláštera sv. Prokopa v Lisle (USA), se přece jen uskutečnily další tři pokračování unionistických kongresů (1956, 1957, 1959).

Přípravné práce k oslavě 100. výročí Prvního unionistického kongresu na Velehradě (v roce 1907) začaly z podnětu Jeho Blaženosti kardinála Lubomyra Husara, předsedy Synody biskupů Ukrajinské řecko-katolické církve. Profesor Mons. Ivan Dacko, prezident Institutu ekumenických studit Ukra­jinské katolické univerzity ve Lvově, a jeho ředitel Dr. Antoine Arjakovsky, Ph.D., přijeli 30. listopadu 2005 do Olomouce na jednání s Mons. Janem Graubnerem, olomouckým arcibiskupem, při kterém předestřeli první nárys oslav tohoto významného jubilea. Základní myšlenka byla jednoduchá: Jako se v roce 1907 sešli na pozvání Mons. Antonína Cyrila Stojana (1851-1923), pozdějšího moravského metropolity, a Ivovského metropolity Andreje Šeptického (1865-1944) nadšenci pro znovuobnovení jednoty křesťanů, aby v přátelském duchu společně hovořili o situaci rozdělení křesťanů v kontextu změn kulturního prostředí Evropy, obdobně chtějí pozvat k takovému rozhovo­ru jejich dnešní pokračovatelé a dědici – Jeho Blaženost kardinál Lubomyr Husar a J. E. Mons. Jan Graubner. Po jednáních ve Lvově a v Římě s biskupy Ukrajinské řecko-katolické církve, po konzultacích na půdě České biskupské konference, s předsedou Konferencí biskupů Slovenska J. E. Mons. Františkem Tondrou, s biskupem bánskobystrickým J. E. Mons. Rudolfem Balážem, byly výsledky práce přípravné komise za pomoci prof. Marka Rupnika SJ, ředitele Centra Aletti v Římě, prezentovány na setkání s Permanentním synodem Ukra­jinské řecko-katolické církve, na zasedání v Římě, dne 1. července 2006. Laskavě celou snahu přípravného výboru přijala i příslušná autorita pravoslavné círk­ve, Jeho Vysokopřeosvícenost ThDr. Simeon, biskup olomoucko-brněnský, i mnoho našich přátel v Pánu v ekumené.
V přípravných pracích panovala shoda v tom, že Jubilejní velehradský kongres je událostí Kristovy církve a živých místních církví: řeckokatolíci a katolíci latinského obřadu chtějí zde společně vyjádřit své stanovisko k otázce jednoty mezi křesťany (ekumenismus), ke spolupráci mezi křesťa­ny a své angažmá pro Evropu v duchu učení Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Dále se má Kongres stát liturgickým slavením živého dědictví východního křesťanství střední a východní Evropy. Východní křesťanství má v katolické církvi své pevné místo, Kongres je z tohoto hlediska i místem bratrského přijetí východního křesťanství v latinské církvi na rovině existujících živých vztahů mezi křesťany.

Poněvadž témata zde pojednávaná – očištění paměti a vize spoluprá­ce při budování Evropy – jsou společná všem křesťanům, s velkou láskou chceme uvítat na Kongresu i hosty ostatních církví, včetně přednášejících. Jedná se nám o vystoupení živá, s církevním duchem, prorocká. Nejedná se o univerzitní přednášku nebo vystoupení na konferenci, přednášející mají inspirovat a podnítit tvořivost, načrtnout cestu. Vystoupení hlavních referentů jsou doprovázena dvěma nebo třemi kratšími odpoledními vy­stoupeními, zaměřenými zvláště k církevní praxi. Osu činnosti Kongresu tvoří práce v jazykových skupinách, v nichž pod vedením moderátora jde o nastolení skutečné spirituální dynamiky, která je typická pro synodální způsob komunikace v církvi. Nechceme zde zůstat u naříkání nebo při pou­hém výčtu konfliktů a příčin mentálních bloků, ale rádi bychom podnítili duchovní směřování rozhovoru, aby vyniklo umění spojovat v jednotu pro­tiklady a stimulovat tvořivost církví. Vše zmíněné vyvrcholí velkou liturgic­kou slavností v neděli 1. července 2007 ve velehradské bazilice Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje.
„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jan 8,33). Při přípravě Kon­gresu nás zvláště silné provázela slova kardinála Lubomyra Husara, jehož idea se stala pro nás všechny zásadní: „Osvobozeni od strachu! Abychom následovali Boží vůli dnes, musí nás Bůh osvobodit, musíme být lidmi svo­bodnými a nemít strach, protože kde je strach, je také trýznivé, znesvobodňující vnitřní rozpoložení, zabraňující křesťanskému nasazení a není možná dokonalá láska a služba.“

 

Pavel Ambros SJ, sekretář Kongresu
(Převzato z: K hlubší solidaritě mezi křesťany v Evropě – Refugium)

  

Velehradské sjezdy

Počátky ideje unionismu sahají již do konce 19. století a souvisí s činností papeže Lev XIII., který přispěl k šíření cyrilometodějské tradice na oficiální církevní úrovni vydáním encykliky Grande munus v září 1880. Encyklika vyvolala příznivý ohlas mezi slovanskými národy a přispěla k posílení jejich sebevědomí. Z těchto inspirací vyrostla nadšená hrstka kněží (organizovaná především ve sdružení s názvem Apoštolát jednoty). Prvním unionistickým kongresem na Velehradě (25. – 27. července 1907) vstoupila na mezinárodní pole s ambicí poskytnout zástupcům pravoslavného Východu příležitost seznámit se s katolickým Západem a s nestranným studiem sporných otázek. Tyto dvě cesty měly napomoci k překonání rozdělení církví. Mezi osmi desítkami účastníků prvního kongresu se nacházeli nejen zástupci z Čech, Moravy a Slovenska, ale z dalších slovanských národů jihovýchodní Evropy. Mezi hosty byli také vysocí církevní hodnostáři, olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer a lvovský arcibiskup Ukrajinské řecko-katolické církve Andrej Šeptyckij (1865-1944, metropolita 1901-44). Základem vzájemného sblížení se měla stát především společná duchovní genealogie, založená v cyrilometodějské tradici. Byly to příležitosti ke vzájemnému poznávání, teologické reflexi a hledání cest k jednotě. Dnes se má všeobecně za to, že velehradské unionistické sjezdy připravovaly půdu pro ekumenismus, kterému otevřel pak brány druhý vatikánský koncil. Počet účastníků se postupně rozšiřoval a výrazně stoupal. Před první světovou válkou se uskutečnilo ještě další dva kongresy (v roce 1909 a 1911). Druhý unionistický sjezd v roce 1909 dal podnět k založení Akademie velehradské, která se zabývala studiem východní církve a podporovala ji. Hlavním budovatelem Akademie byl František Grivec, původem Slovinec, který však aktivně působil na Velehradě.
Velehrad jako místo cyrilometodějské paměti, která byla rozkročena mezi Východem a Západem, tak dostal ještě před rokem 1918 odlišný charakter než jiná poutní místa v českých zemích, plynoucí z toho, že církevní kruhy připomínaly stále významněji toto místo jako centrum českých národních snah na Moravě.

Relativně klidný průběh popřevratové antikatolické vlny na Moravě a malý odliv věřících buď do jiných církví nebo do bezkonfesního tábora, byl na počátku 20. let důvodem toho, že moravský katolický tábor vystupoval mnohem sebevědoměji a mohl rozvinout své představy duchovní obrody. Olomoucký Našinec například na začátku 20. let prohlašoval, že obnova celé katolické církve v Československu přijde z Velehradu. Po konsolidaci vnitřní situace církve se pozornost upnula znovu i na organizování unionistických sjezdů. Vše bylo komplikovanější poválečným vývojem Evropy, kde se rozpadly velké říše, a vznikla celá řada nástupnických států, což znamenalo i překreslení hranic. Politické zásahy se promítly i do vztahů mezi jednotlivými církvemi a náboženskými společenstvími, což se odráželo do problémů v nástupnických státech – např. v Polsku nebo v Jugoslávii. Apoštolský nuncius Micara ve zprávě o prvním poválečném velehradském sjezdu prohlásil, že jedno z pozitiv opětovných sjezdů vidí také v politickém dialogu mezi představiteli jednotlivých států, které spolu nebyly právě v nejlepších vztazích.

Velehradských sjezdů se účastnili i někteří zástupci ruské pravoslavné církve, žijící po bolševické revoluci v emigraci. V poválečné době se konaly další čtyři (1924, 1927, 1932, 1936). Východní teologii se zde věnoval například Josef Habeš (1894-1934), jenž byl od roku 1929 jako rektor pověřen vedením velehradské koleje. Tím se na tomto poutním místě dlouhodobě spojovala mariánská, cyrilometodějská tradice a spirituální a kulturní sounáležitost Západu a Východu, což korespondovalo se zájmy papeže Pia XI., který chtěl posílit spirituální ráz církve a tak zvýraznit její společenskou dominanci a také veřejná angažovanost. Zprávy vatikánského nuncia, uložené v Římě, také vysoce hodnotí fakt, že tyto unionistické sjezdy slouží nejen k dialogu v otázkách hledání společných bodů v křesťanské tradici, ale také jako možnost debatovat o politických problémech ve vztazích mezi jednotlivými zeměmi. Současně bych chtěl zdůraznit, že stejně jako v dobách A. C. Stojana, tak i nyní měly kongresy nepolitický charakter. Papež několikrát tyto snahy ocenil a odrazy velehradských kongresů se objevily například v jeho encyklice „Rerum orientalium“ z roku 1928, vyzývající k lepší znalosti východních církví v katolickém prostředí a podpoře výzkumu v této sféře. Význam Velehradu podtrhl Pius XI. také tím, že ve stejném roce udělil zdejšímu chrámu titul basilika minor. V létě 1935 se zde konala mohutná manifestace moravských věřících v rámci návštěvy papežského legáta Jena Verdiera. Na základě této zkušenosti se dále zvýšilo uznání československých věřících ve Vatikánu a byl to jeden z podnětů, který rozhodl o tom, že kardinálský titul získal pražský arcibiskup (to rozhodnutí bylo dáno tím, že v Olomouci žil jeden kardinál, tedy Skrbenský z Hříště). V této době se také do těchto aktivit zapojoval spolek Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje. Činnost spolku se rozšířila především v moravských diecézích a spočívala nejen v šíření cyrilometodějské myšlenky, ale také v provádění náboženské osvěty mezi věřícími a konání lidových misií ve farnostech, na nichž participovali především velehradští jezuité, a distribuce náboženských časopisů, finanční podpoře katolické výchovy na školách a dalších vzdělávacích i sociálních projektech.

Plánovaný osmý kongres k 500. výročí Florentského koncilu, který se v roce 1439 sešel k diskusi o překonání církevního rozkolu, se pro válečné události roku 1939 uskutečnit nemohl. Po druhé světové válce se uskutečnily v roce 1946 a 1947 na Velehradě dvě menší schůzky unionistických pracovníků, které můžeme z oprávněných důvodů považovat za pokračovatele kongresů předválečných. Ovšem to již politická situace u nás i v řadě dalších zemí směřovala k tragickému rozuzlení v podobě nástupu komunistických režimů. Jeho nástup se dotkl i mnoha účastníků velehradských unionistických sjezdů, především z řad představitelů řeckokatolické církve. Ta byla krutě pronásledována zejména na západní Ukrajině, která se po roce 1939 stává trvale součástí Sovětského svazu. Po znemožnění jakékoliv svobodné činnosti církve, zásluhou prof. Františka Dvorníka a opata benediktinského kláštera sv. Prokopa v Lisle (USA), se přece jen uskutečnily další tři pokračování unionistických kongresů (1956, 1957, 1959), samozřejmě v daleko menší míře než tomu mohlo být právě na Velehradě. Během první poloviny 20. století propagátoři unionismu svou vědeckou a literární činností představili tehdejšímu světu bohatství východních Slovanů a zasloužili se o překonávání předsudků, které byly zakořeněny jak na východní, tak na západní straně. Z unionistického hnutí vyšla, nebo jím byla ovlivněna, řada významných slavistických badatelů jako byl František Dvorník, Josef Vašica nebo Josef Vajs. Velehradská idea je však živá i v době komunismu, při čemž hraje rozhodující roli nepřerušená kontinuita poutí, a to například při jubileu v roce 1963, kdy se na Velehradě sešlo 60-70 000 poutníků a v roce 1969, kdy jich bylo již kolem 100 000, což nepochybně souvisí i s doznívající atmosférou Pražského jara. V 60. letech sloužil často hlavní poutě velký znalec Velehradu prof. František Cinek. Musíme brát v úvahu, že tehdy se bohoslužby většinou konaly v neděli, která byla nejbližší svátku. Průměrně se návštěvy velehradských poutí pohybovaly tenkrát kolem 12 000 lidí. Z odhadů komunistických úřadů plyne, že relativně menší zájem o poutě před Pražským jarem byl podle nich způsoben výrazným zájmem o archeologické nálezy v památníku Velké Moravy na Starém městě u Uherského Hradiště. Současně se však snažily úřady samy vyvíjet iniciativy k tlumení zájmu věřících. Jako ilustraci toho, jakými způsoby se snažily i úřady regulovat počet návštěvníků svědčí záznam před velehradskou poutí z 26. června 1964: „v kostele je sice rozhlasové zařízení, ale v současné době porouchané a místní farář má malou naději, že se mu ho podaří uvést do chodu. Na venkovní prostranství před kostel rozhlasové zařízení zavedeno není a nebude ani v budoucnu instalováno“. Chtěl bych připomenout, že živá účast je patrná také na dalších moravských poutních místech. V době 60. let byla například velice živá poutní účast na Sv. Hostýnu, která v průměru dosahovala během poutní sezóny 20 000 poutníků, přičemž například jen za červenec 1967 bylo rozdáno 22 000 hostií (armádní kruhy chtěly postavit v přímé blízkosti baziliky vojenská zařízení, ale k tomu nedošlo, protože i místní úřady usilovaly o to, aby region byl využíván pro rekreační účely). Tyto poutě byly jednak duchovní obranou před vměšováním státu do církevního života a také stále ukazovaly sounáležitost domácí církve s církví univerzální, což bylo posláním Velehradu v předchozích obdobích.

Tuto ideu duchovního dialogu rozvíjel pak papež Jan Pavel II. ve svém duchovním záměru duchovní obnovy Východu i Západu. Papež chtěl dát těmito kroky najevo své přesvědčení o duchovní integritě starého kontinentu a symbolicky i solidaritu s církví přes železnou oponu. V polovině 80. let našly snahy polského papeže i konkrétní vyjádření, které nabídly oslavy 1100 let od smrti sv. Metoděje (v roce 1985). K rozšíření povědomí o významu cyrilometodějské tradice přispělo zejména vydání encykliky Slavorum Apostoli, datované 2. června 1985. Tyto tendence se projevily také v zesílení odporu proti diktátorskému komunistickému režimu. Obnovení významu Velehradu i z mezinárodního hlediska je třeba vnímat i v zorném poli dalších papežových snah. Vzhledem k jeho zakotvení v polském katolicismu, který představoval i v komunistické společnosti jednu z rozhodujících sil, byla papeži blízká vize masové lidové církve. Proto apeloval také na kardinála Tomáška, aby se i v Československu rozvíjely akce, které by měly mobilizační charakter na široký okruh věřících. Z tohoto důvodu také podporoval již od svého nástupu do úřadu organizování velkých náboženských oslav a shromáždění. Ty se měly stát nejen znamením živé či obnovené religiozity a povzbuzením pro věřící. V červenci 1981 tak například vyslal papež jako svého legáta na cyrilometodějskou pouť kardinála Bernardina Gantina (1922-2008), původem z afrického Beninu, který byl v té době předsedou papežské rady „Iustitia et pax“. Od jara 1984 byla ve Vatikánu připravována také návštěva papeže Jana Pavla II., který byl pozván kardinálem Tomáškem, a jeho pozvání doprovázela dvacetitisícová petiční akce. Papežský cyrilometodějský výbor oslav organizoval v říjnu 1985 vědeckou konferenci, která zhodnotila jejich duchovní odkaz, současně byla organizována také výstava z velkomoravských nálezů a byla přitom požádána o spolupráci i čsl. strana, konkrétně Staré město. Tomu však nebylo vyhověno. Propaganda se snažila i poukazováním na východní tradice křesťanství zpochybnit sepětí naší církve s Římem. Jak zdůrazňuje materiál tehdejšího ministerstva kultury ČSR: „přímá a otevřená polemika s katolickou vatikánskou propagandou by nebyla tím nejvhodnějším řešením. Účinnější bude předložit vědecký výklad nejstarších dějin od Velké Moravy po současnost. Jím je potřeba poutavě a přesvědčivě dokumentovat, že počátky našeho národního, státního a kulturního života i jeho další vývoj vyúsťují v současný socialistický stát a to vše je výsledkem zákonitého historického procesu“. Proti takovému způsobu informování o cyrilometodějské misii vystoupil nezvykle ostře kardinál Tomášek. V dopise z 18. března 1985 protestoval vůči pokusům přenést poslání sv. Cyrila a Metoděje z roviny křesťanské pouze na rovinu kulturně-politickou.

Kardinál Tomášek vystoupil kriticky také při velké pouti duchovních, která se uskutečnila na Velehradě již 10. dubna 1985, tedy tři měsíce před hlavní poutí. Vedle kněží ji vzhledem k tomu, že se konala ve všední den, navštívil i vysoký počet věřících. Tomášek při této příležitosti přečetl dopis papeže Jana Pavla II. Tvrdý střet mezi kardinálem Tomáškem a komunistickou mocí se odehrál ještě před vlastními oslavami a souvisel s pokusem o pozvání Jana Pavla II. k návštěvě Československa. Pražský arcibiskup navrhl v dubnu 1984 možnost papežovy přímé participace na jubilejních slavnostech, aniž tento záměr předem konzultoval s komunistickým mocenským aparátem. O možnosti, že by Československo navštívil papež, informovala západní média. Papež v odpovědi na Tomáškovo pozvání vyjádřil ochotu zařadit cestu na Velehrad do programu svých zahraničních cest na rok 1985. Komunistická politická reprezentace však možnost návštěvy hlavy katolické církve u nás vylučovala. Důvodem silného odporu vůči možnému příjezdu papeže do Československa byl bezpochyby strach, že přítomnost Jana Pavla II. by mohla aktivizovat československé věřící po vzoru sousedního Polska, kde jeho první návštěva po volbě papežem, jež proběhla ve dnech 2. – 10. června 1979 přispěla k mobilizaci občanské společnosti a vzniku protikomunistického odborového hnutí Solidarita o rok později – v létě 1980. Jako manifestace proti komunistickému systému se pak odvinula také ústřední slavnost k příležitosti 1100. výročí smrti sv. Metoděje, která se konala v neděli 7. července 1985. Komunistická moc se snažila udržet od počátku plnou kontrolu nad jejím průběhem a eliminovat možný počet účastníků. Oficiální církevní kruhy se ocitly při přípravě cyrilometodějského jubilea pod režimním tlakem, aby oslavy pojaly pouze jako vnitrocírkevní záležitost a nezvaly žádné katolické představitele ze sousedních zemí. Výjimkou byla nakonec účast papežského delegáta, kterým se stal druhý nejvýše postavený muž Vatikánu Agostino Casaroli. Na velehradskou pouť však nebyl pozván například vídeňský arcibiskup, kardinál Franz König (1905-2004). Ten se snažil udržovat pravidelné kontakty s pražským arcibiskupem a současně fungoval již od první poloviny 60. let také jako prostředník mezi Vatikánem a československými vládními místy. Více než stotisícový zástup poutníků na Velehradě však v neděli 7. července 1985 přijel skutečně na náboženskou pouť, nikoli na mírovou slavnost, jak se snažila celou akci prezentovat komunistická moc i propaganda. Přítomní představitelé moci i církevních elit se během velehradské poutě v červenci 1985 stali svědky nejmasovějšího protikomunistického vystoupení od demonstrací k prvnímu výročí vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1969. Velehradská pouť byla ukázkou síly odporu československých věřících vůči náboženskému i politickému útlaku a demonstrací toho, že přes neustálou represi se nepodařilo eliminovat církev jako významný politický faktor protirežimního odporu. Pouť symbolizovala zlom ve vztahu církve a komunistické moci.

Velehrad mohl přivítat po pádu komunistické moci také konečně i hlavu katolické církve. Bl. Jan Pavel II. navštívil moravskou svatyni 22. dubna 1990 a při této příležitosti vyzval také k vzájemné výměně duchovních darů mezi Východem a Západem. V homilii papež mimo jiné připomněl „Nárožní kámen evropské jednoty nalézáme také zde na Velehradě. Nejen na Monte Cassino, odkud sv. Benedikt budoval Evropu latinskou. Také zde – na Velehradě, kde soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantskou. Ty dva obrovské vklady, obě tradice, byť jsou odlišné, patří k sobě. Společně tvoří křesťanskou Evropu – někdejší i současnou. Příběh dvou bratří, Cyrila a Metoděje, je výrazným příkladem této jednoty. Svědectví, které přinesli našim předkům do slovanské země, je svědectvím nerozdělané církve – jedné, svaté, obecné a apoštolské. Oni, Řekové, hledali rovněž podporu a potvrzení své mise v Římě. V naší době, v době rozdělení Evropy, v době rozdělení církve, znamená jejich svědectví výzvu k jednotě. Jsou nám společní a mají význam ekumenický. Zde, na Velehradě, přijal tuto výzvu v naší době už velký olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu“.

V roce 2007 se konal k výročí velehradského kongresu Jubilejní velehradský sjezd. Pozvání moravského metropolity arcibiskupa Jana Graubnera na něj přijalo na 120 účastníků, mezi nimi víc jak deset řeckokatolických biskupů z Ukrajiny, apoštolský exarcha katolíků byzantského obřadu z Bulharska, zastoupeno bylo ale i Bělorusko, Makedonie a pochopitelně Česká a Slovenská Republika. Z Říma zde byl zastoupen kardinál Špidlík. Chyběl tehdy kardinál Lubomír Husar, hlava ukrajinské řeckokatolické církve, který vážně onemocněl a nemohl se vydat na cestu na Velehrad, ačkoliv to byl právě on, který dal podnět k tomuto jubilejnímu velehradskému kongresu.

Nyní si již připomínáme 105. výročí prvního velehradského unionistického sjezdu. Z dnešního hlediska je třeba zdůraznit, že společnost potřebuje posilovat svou soudržnost, vzájemný dialog nebo přímo součinnost mezi jejími částmi a skupinami. K tomu mohou sloužit i aktuální přesahy jejich tradic, včetně těch duchovních. Na Velehradu se vzájemně prostupují kulturní, lidové, duchovní, politické i státní a evropské tradice. Každá z těchto rovin je důležitá i dnes právě pro formování naší společenské, národní i státní identity. Ta je vzhledem k proměnám, odehrávajícím se v Evropě, která nyní chaoticky začíná hledat sama sebe a vůbec definici toho, jak chce nadále fungovat a na jakých základech stavět, jedním ze základních podmínek udržení podstatné role České republiky při možném ovlivňování těchto procesů. Připomněl bych však ještě slova Jana Pavel. II.: „Jestliže se ve světské sféře šíří pocity nejistoty, církev věří v budoucnost Evropy. Proto církev žije s velkou nadějí do budoucna uprostřed neklidného světa pochyb a protichůdných představ. Věří v přímluvu apoštolů světců“. Jsem přesvědčen, že i k překonání dnešních nejistot a k nalezení posily do této chaotické doby si můžeme vyprošovat i duchovní pomoc obou svatých bratří.

 

Jaroslav Šebek