Jako každý rok, tak i letos jsme se vydali na tradiční cvrčkovský tábor do Bratřejova, malé vesničky nedaleko Vizovic. Čekalo nás tam dobrodružství, které zpestřilo všední prázdninové dny.
Naším cílem byl tentokrát Jeruzalém, avšak dostat se na konci 11. století do míst, kde žil a působil před mnoha a mnoha lety Ježíš Kristus, nebylo vůbec snadné. Hned na začátku naší cesty jsme byli přepadeni muslimy. Ti tato místa obsadili a bránili poutníkům v jejich cestě, a nebýt toho, že jsme se vykoupili rozličnými druhy pokrmů, které nejspíše neznali, naše putování by skončilo dřív, než by vůbec stačilo začít.
Večer se nesl v duchu clermontského koncilu. Účastnila se ho spousta významných osobností v čele s papežem Urbanem II., který mimo jiné vyjádřil podporu poutníkům a vyhlásil křížové výpravy za účelem osvobození svatých míst.

A tak jsme dlouho neotáleli a pustili se do výcviku. Učili jsme se zacházet s mečem, kopím, štítem a nechyběla ani střelba z luku nebo zdokonalení se v rytířské etiketě. Následovalo hledání bezpečné cesty do Benátek, odkud jsme se po dalších zápletkách plavili dále do Byzantské říše, kde nás vlídně přijal císař, který si vyslechl naše záměry a pustil nás přes své území dále.
Ve Svaté zemi na nás čekala úplně odlišná kultura, na kterou jsme doposud nebyli zvyklí. Naše znalosti místního písma a zvyků nesahaly dál než na hrot našeho meče, tak jsme byli nuceni se v krátkém čase těmto věcem naučit. Rychle jsme se tedy adaptovali a začali dobývat jednotlivá města a zakládat města nová.

Hlavním cílem ovšem stále zůstával Jeruzalém, který jsme zanedlouho získali také. Naše radost však netrvala dlouho, neboť nás ohrožovaly neustálé nájezdy muslimů, kteří se dokonce pokusili Jeruzalém vypálit. Naštěstí se nám, udatným křižákům, podařilo dostat oheň pod kontrolu, a tím zamezit zkáze města. Nicméně tím ještě nic nekončilo, neboť do města vtrhl obávaný Saladin, a ačkoliv jsme se mnohokráte snažili řešit spory mírovou cestou, došlo k poslední rozhodující bitvě. Po dlouhém a nelítostném boji jsme nakonec zvítězili. Díky tomu jsme se mohli stát opravdovými rytíři a vstoupit tak do síně, která skýtala nejeden poklad.
V průběhu tábora jsme často bojovali nejen s muslimy, ale i s nevlídným počasím. Vše se ale zvládlo, domů jsme se vrátili živí a už se těšíme, co přinese příští rok. Za finanční podporu bychom chtěli velmi poděkovat obcím Velehrad a Tupesy, jezuitskému řádu a farnosti Velehrad.

 

Kristýna Malíková a Kristýna Trňáková